Liars - lhářky

Část 22

22. kapitola

Damon netrpělivě seděl na posteli a nevěděl, co má čekat. Slíbila jsem mu přeměnu a já své skoro vždycky, držím. Přisedla jsem si k němu a on se na mne usmál, slyšela jsem jeho srdce, které o sobě dávalo dost na hlas vědět.

"Vím, že jsem s tím už otravná, ale seš si jistý, že to chceš? Když tě proměním, už nebude cesty zpět," varovala jsem ho. Damon už poněkolikáté přikývl. Naklonila jsem se k němu. "Víš, že tě miluju, že?" ujišťovala jsem se a trochu se zamračila.

"Eleno," oslovil mne a nepřímil se, takže jsme teď byli spolu v těsné blízkosti. Začal se ještě blíž přibližovat a já se snažila od něj oddalovat, takže to dopadlo tak, že jsem ležel a on byl nade mnou. "Už mě přeměň, protože než se ty rozhodneš, ze mě se stane starý dědek," šeptl mi do ucha. "Nebo můj otec a to by bylo doopravdy na nic, věř mi," mrkl na mne. Jedním rychlým pohybem jsem se dostala nad něj a vytasila jsem na něj své zbraně, tím chci říct své dlouhé ostré špičáky.

"Jak si přeješ..." Z nočního stolku jsem vzala malou kudličku, jemně jsem se ostrou špičkou přejela po krku, má kůže byla porušená. Z rány teď vytékaly rudé kapky krve. "Damon, vezmi si moji krev," poručila jsem mu. Neváhal ani chvíli a hladově se přiblížil k mému krku. Zavřela jsem oči a užívala si to, jak se jeho rty dotkly mé kůže a od toho okamžiku začal pít mou krev.

Posadili jsme se vedle sebe a já mu jedním prstem smyla krev z jednoho koutku úst.

"Budu tě muset zabít, Damone..." šeptla jsem a sklopila svůj zrak na zem. On se zasmál.

"Vím, jak se z člověka stává upír, Eleno. Věděl jsem, že to budeš muset udělat. Tak do toho, prosí..." poslední písmenko však nestihl doříct, chtěla jsem to udělat tak, aby se nebál, aby to bylo rychlé, ne nijak připravované, zlomila jsem mu vaz. Povzdechla jsem si, mám teď nějaký čas na to, donést mu menší svačinku, než se Damon probudí. Někdo zaklepal na dveře od pokoje, rychle jsem dotyčného vyzvala dál. Byla to Tatia, měla na sobě rudé šaty a mile se usmívala, a to i když uviděla mrtvého Damona.

"Tak ses k tomu už konečně odhodlala," zasmála se. Jen jsem, přikývla. "Pokud jsi chtěla odejít, něco mu přinést... Nedělala bych to, víš, je tady jeden upír, který ve tvém životě nestrpí jiného muže, než je on," přiznala. "Pro Damona by to nemusela dobře dopadnout," varovala mne.

"Myslela jsem, že je Kol pryč," zavrtěla jsem hlavou. "Jasně jsem mu řekla, že o jeho... přízeň nemám zájem," odfrkla jsem si a založila ruce na prsou.

Pohled Damona:

Probudil jsem se a očima jsem po místnosti začal hledat Elenu. Seděla tam s úsměvem na rtu, akorát, něco mi tady nehrálo.

"Ahoj, jsem Tatia," mile mne pozdravila. Snažil jsem se nevypadat jako buran z malého města, a tak jsem zapojil trochu té přitažlivosti. Odkašlal jsem si, přišel k ní blíž, vzal jí za ruku a políbil.

"Vy budete jistě sestra od Eleny, jste si až neskutečně podobné," zasmál jsem se. To jí rozesmálo také.

"Jistě, už vím, co na tobě má sestřička zbožňuje," přikývla. "Mimochodem, šla ti shánět něco k jídlu, věděla, že budeš hladový, až se probudíš, sladký Damone..." Tady to přesně používá Elena, když se mnou flirtuje, jde vidět, že jsou doopravdy sestry a ne jen vzhledově. "Co kdybychom si zkrátili čas a trochu si povídali, třeba o tobě... neznám tě, můžeš začít," mrkla na mne.

"Netuším, co bych vám měl o sobě říct, pocházím z malého města. Mám bratra, matka zemřela," pozvedl jsem ramena.

"Bratra, ten, podle informací chodí s Katerinou, že?" nadzvedla jedno obočí.

"Spíš ona chodí s ním," utrousil jsem poznámku. Tatia se zasmála, dobré znamení.

"Řekla bych, že je tady Elena," šeptla a podívala se ke dveřím, které zatím nebyly otevřené. Ale o pár sekund později někdo konečně vstoupil. Přišla společně s nějakou dívkou, kterou držela za ruku. "Nechám vás tady," prohlásila Elenina sestra a zmizela.

"Jsem ráda, že jsi vzhůru," mile se usmála. Dívka se do této chvíle nebála, ale od teď jsem viděl její tvář, která se změnila. Její oči se leskly, chtěla křičet. Byla to malá blondýnka, mohla mít nanejvýš sedmnáct let. "To je Anastazie," představila ji. "Běž k němu," šeptla jí do ucha. Rozešla se ke mně velice pomalou chůzí. Když už byla skoro u mě, Elena se přenesla za ní a zabořila jí své tesáky do krku.

"A tak se to dělá, Damone... Jsi na řadě."