Liars - lhářky

Část 20

20. kapitola

Upřímně, nevím, jak bych to vysvětlovala jeho otci, že piju ze Stefana. Asi by nebyl moc nadšený...

Stefan laskal mou kůži, pomalu se začalo stmívat, teď už tudy absolutně nikdo nechodil. Pomalu mi začínal rozvazovat korzet, v ten moment jsem už to nevydržela a své dravčí zuby zaťala do jeho krku. Mírně zasténal bolestí, která musela rychle opadnout. Ale mě začala nová bolest, štiplavá, toxická, která mne rozežírala zevnitř. Rychle jsem se Stáhla a narazila hlavou do měkkého sena.

"Katherine, Katherine..." slyšela jsem Stefanova slova, která prořezávala vzduch. Byla jsem velice slabá, všechno mne bolelo. "Katherine," slyšela jsem své jméno naposledy, poté jsem se ponořila do tmy.

"Slečno Katherine," uslyšela jsem zvonivý hlas, "pokuste se vzbudit," prosila mne Emily, která právě stála u mé postele. Rozlepila jsem naplno víčka.

"Co, co se to se mnou stalo?" zeptala jsem se rozrušeně.

"Mladý pan Salvatore Vás tady včera donesl. Přísahám Bohu, že jsem se vážně zlekla, když jsem Vás viděla," sklopila hlavu dolů. Ze stolečku za ní vzala skleničku s rubínovou tekutinou. Byla to krev.

"Slečno, je to krev ze zvířete, myslela jsem si, že by Vám mohla přijít vhod," pousmála se na mne.

"Děkuji, Emily..." šeptla jsem a vzala si od ní sklenici z broušeného skla. Z plna jsem se napila, pravda, nebyla taková, jako lidská, ale posilnila mne, cítila jsem se lépe. Najednou někdo zaklepal na dveře.

"Dále," vyzvala jsem dotyčného a sklenici dala na zem pod postel. Byl to jen Stefan, vypadal, jakoby celou noc nespal. Byl ztrápený.

"Nechám vás tady," šeptla Emily a odešla z místnosti. Stefan ke mně došel blíž a sklopil hlavu domů, vypadal, jakoby se styděl.

"Katherine, nevím, nevím, jak se tím omluvit. Je mi to moc líto," vysvětloval mi, "já bych si nikdy sporýš nevzal!" upozornil mne.

"Já vím, myslím, že to o mne někdo zjistil, měla bych odejet..." nechala jsem větu vyznít do ztracena. Stefan se na mne podíval, jako liška na svou kořist a sedl si na volný kus postele.

"Můžu jet s tebou?" poprosil mne. Chvíli jsem uvažovala... Když mu to budu zakazovat, bude chtít ještě více.

"Stefane, nevím, jestli jo to dobrý nápad. Přece jenom... Tady to je tvůj domov," vrtěla jsem hlavou.

"Damon taky odešel," připomněl mi. "Mimochodem, otec si myslí, že se vrátil zpátky do války a chce si ho získat zpět!" Zachichotala jsem se.

"To bude asi nemilé překvapení, když už ho nikdy neuvidí," uznala jsem. "Stefane..." oslovila jsem ho, v ten moment mi pohlédl do očí s velkým očekáváním. "Ty by ses vážně vzdal celého života v Mystic Falls, jen proto, abys mohl jet se mnou?" párkrát jsem zamrkala a pohladila ho po tváři.

"Jistě že ano!" prohlásil a přiblížil se ke mně trochu blíž. Posmála jsem se na něj.

"Tady už nejsem vítána, musíme pryč!" ujasnila jsem mu celou situaci. "Dnes večer!" rozzářily se mi oči.

"Dnes večer," zopakoval po mne.

POHLED ELENY:

Dopluli jsme do deštivého Londýna, kde jsme si ihned najali kočár, který nás měl dovést až do zámku, ve kterém žila má sestřička a skoro celá původní rodina, se kterou jsem se moc nepohodla.

"Máš strach," prohlásil Damon, když jsem se dívala přes záclonku na mokré dlaždice, po kterých jsme jeli.

"Ano, Damone... Mám strach," zašeptala jsem, aniž bych se na něj podívala.

"Eleno, tvoje sestra tě má ráda! Nevěřím, že by ti něco udělala," zašeptl mi něžně do ucha.

"O sebe strach nemám, jsem upír, Damone... Ale ty jsi člověk. Měla jsem tě přeměnit už v Mystic Falls!" chytla jsem se za hlavu, jak jsem mohla být tak hloupá?! Všechno by bylo mnohem jednodušší!

"Eleno, všechno bude v pořádku, já té původní rodince ještě vytřu zrak," mrkl na mne.

"O tom nepochybuji," zasmála jsem se. Kočár pomalu zastavoval a já jsem cítila blížící se nebezpečí, to jak mě obklopuje, vítá. Elena Pierceová - vždy v temnotě. Damon vystoupil jako prví a pomohl mi. Pomalým krokem jsme došli k těžkým velikým dveřím. Svou rukou jsem vzala klepadlo a pořádně třískla, aby o nás věděli. Do pár sekund se dveře otevřely a v nich stála malá děvečka, vřele se na nás usmála.

"Vy budete jistě jedna ze sester mé paní," pousmála se a uklonila. "Už na vás čekají, tudy," poukázala do tmavé chodby. Vešla jsem do ní, všude po stěnách byly obrazy, ty jistě musel namalovat Niklaus. Damon si je se zájmem prohlížel. Po mé pravé straně se vyskytly další dveře.