Liars - lhářky

Část 10

Pohled Damona:

"Damon vám vše vysvětlí," řekl otec Katherine a Eleně. Nevěděl jsem, co se děje. Nevěděl jsem, kdo za tím stál. Byla to Elena? Nebo Katherine? Elena to být nemohla, byla celou dobu se mnou, ale u Katherine jsem si být jistý nemohl. Každopádně, vím, že to zní i v mých myšlenkách hrozně, ale cítil jsem, že Stefanovy problémy nějakým způsobem odletěly. Nebyly zde. Samozřejmě mi bylo líto mladičké Rosalyn líto, ale já jsem byl na smrt zvyklý. Viděl jsem ji všude kolem už tolikrát. Hlavně ve válce.

Došli jsme do hostinského domku. Elena se pohodlně posadila na kanape a Katherine vedle ní nervózně přešlapovala, jistě, měly to perfektně nacvičené. Katherine uměla hrát, byla hodně dobrá a přesvědčivá. Elena tak též, ale něco jsme si už spolu prožili a já jsem poznal, že něco není v pořádku.

"Nebudeme chodit kolem horké kaše," šeptl jsem. Katherine na mne upřela svůj spalující pohled, který mi naznačoval: být tebou, tak si se mnou nezahrávám. "Vím, že to byla jedna z vás. A jelikož Elena byla celou dobu se mnou, tak jediná podezřelá jsi ty, Katherine," uzavřel jsem tento případ, jako správný vyšetřovatel. Dívka ke mně přistoupila blíž, při tom si pohrávala se svými kadeřemi.

"Ano, Damone. Jsi velice dobrý, jsi jediný, který nám naše vystoupení nesnědl," usmála se na mne zářivě. Nevím proč, ale v tu chvíli se mi zastavilo srdce, "každopádně, vím, proč tě to nijak nezaráží, nebo jinak nestraší. Taky jsi už zabil," konstatovala s tím jistým úsměvem. "Ale stále si nemůžu být jistá, jestli to někomu neřekneš," nakrčila čelo. Začal jsem mít trochu strach, jelikož se její špičáky začaly prodlužovat. To už jsem ale nestál vedle ní. Elena byla přede mnou.

"Co to děláš?" šeptla rozzlobeně Elena své sestře. Ta se jenom zasmála.

"Nic bych mu neudělala, jenom jsem chtěla vidět tvou reakci," potěšeně se otočila zády k nám a odkráčela do svého pokoje. Elena se na mne podívala.

"Katherine je dost..."

"Hravá?" doplnil jsem ji. Ona jen neškodně přikývla. "Co kdybychom se šli třeba projet na koních?" navrhl jsem. Ona odmítla svým zavrtěním hlavy.

"Musíš jít za bratrem. Musí toho být na něj moc. Zrovna mu zemřela snoubenka. I když do ní nebyl zamilovaný, měl ji rád. Nějakým způsobem mu přirostla k srdci..." vysvětlovala rychle. Nějakým způsobem to dávalo smysl. Kývnul jsem na souhlas a vydal se pryč.

Pohled Eleny:

Hned co odešel pryč, jsem se vydala do horního patra za Katherine. Byla jsem na ni naštvaná, rozzuřená.

"Co děláš? Varuju tě, ještě jednou uděláš něco podobného, tak za to zaplatíš," varovala jsem jí."Eleno, snad ses do toho kluka vážně nezamilovala," odfrkla si. Protočila jsem panenkami."To mi říkáš zrovna ty, která zavraždila holku, kvůli někomu?" podivila jsem se. Katherine ke mně přišla blíž.

"Jsem sobecká, a ty to víš," radostně si poskočila a málem i zatleskala.

"Toho jsem si všimla," potvrdila jsem a byla na odchodu.

"Kam jdeš?" zastavila mne. Chvíli jsem přemýšlela, chtěla jsem jít tam, kde mi bylo nejlépe. A to do bludiště. Prostě to tam na mne působilo určitou vřelostí.

"Projít se," prozradila jsem a odešla pryč. Přemýšlela jsem o hodně věcech, například, jaký je vůbec pocit být zamilovaná? Nikdy před tím jsem nebyla. Nebo možná ano a Katherine mi to jenom rozmluvila s tím, že jsem pouze poblázněná. Posadila jsem se na lavičku v samém srdci bludiště. Příroda kolem byla úžasná, ptáci zpívali, ale pomalu se ochlazovalo, začínala být zima.

"Slečno!" zavolal na mne někdo. Otočila jsem se. Stál tam pan Salvatore. Jenom jsem se zmohla na letmý úsměv plaché dívky. "Myslím, že není moudré zůstávat tady, když víme, co se dnes stalo," upozornil mne. A trochu přísně se na mne podíval.

"Promiňte, jen jsem si chtěla vyčistit hlavu. Nějak to na mne dolehlo," vysvětlila jsem. On jen přikývl, že tomu všemu naprosto rozumí.

"To jistě, myslím, že bych vás mohl doprovodit do domu," trochu se na mne pousmál a nastavil mi rámě. Postavila jsem se a vrtkavou chůzí k němu došla. Přijala jsem jeho rámě.

"Jak je na tom Stefan?" vyptávala jsem se. "Musí to být pro něj hrozné, můžete mu prosím vyřídit, mou i sestřinu soustrast?" podívala jsem se na něj jako nevinné děvče.

"Jistě, určitě ho to potěší," přiznal. "Každopádně si myslím, že teď bude mít těžké časy," pronesl to jako nějakou předpověď.

"Myslím, že se o něj jeho bratr postará," prohodila jsem. On se jen zamračil.

"Damon má zvláštní povahu. Jistě, má Stefana rád, ale nemyslím si, že by mohl být nějak nápomocný," přiznal s jistotou.

"Já si myslím, že Damon je úžasný člověk," pousmála jsem se.

"To jste asi první..."