Liars - lhářky

Část 13

"V noci za mnou byla Tatia," šeptla jsem. Slyšela jsem, jak Katherine zalapala po dechu, nic méně mne nechala domluvit. "Chtěla, abych se za ní u tebe přimluvila," šeptla jsem.

"Jak, jak to myslíš, přimluvila? Ty jsi ji okamžitě neposlala pryč?" zhrozila se. "Eleno, tady to už jsme si snad jednou prožily," prohlásila a rychle se zvedla od stolu. Chtěla odejít, ale něco mne napadlo.

"Chtěla zajít přímo za tebou, ale nebyla jsi tady," nadhodila jsem rychle. Katherine se rychle zastavila v pohybu a otočila se na mne.

"A co má jako být?" zeptala se mne uraženě a nadřazeně.

"Kde jsi byla?" zajímala jsem se a zamířila k ní. Katherininy rty se stáhly v tenkou linku. "Kde jsi byla, Katherine?" zopakovala jsem svou otázku.

"To tě nemusí zajímat," odpověděla naštvaně a znovu byla na odchodu.

"Jak vidím, tak ti druhý z bratrů není až tak úplně lhostejný!" křikla jsem za jejími zády. To samozřejmě nechtěla slyšet, a proto se nad tímto ani nepozastavila.

Odpoledne jsem neměla co na práci, a proto jsem se rozhodla navštívit Damona, nebo ho spíše vytáhnout ven. On, jak jsem čekala - souhlasil.

"Je ti něco?" zeptal se mne, když jsme procházeli městem. Uvažovala jsem, jestli se mu můžu tady s tím svěřit, jestli by to Katherine schválila, ale nakonec jsem si sama sobě řekla: nebudu se řídit podle toho, co mi řekne Katherine, mám svou hlavu.

"Vlastně ano... Tatia, moje sestra, chce, abych jí navštívila v Anglii," hlesla jsem. A zadívala se do země. Damon se zastavil v pohybu.

"Odjedeš?" zhrozil se. Podívala jsem se na něj trochu provinile.

"Nevím! Dlouho jsem jí neviděla," odmlčela jsem se. "Chci říct, nechci tě opustit, nechci zklamat ani jednu ze sester, což je nemožné vzhledem k tomu, že každá stojí na jiné straně! Nechci zklamat tebe..." Damon se na mne trošičku zamračil a přistoupil ke mně blíž.

"Co chceš ty?" zeptal se mne vážně a propaloval mne pohledem. Chvíli jsem uvažovala, nebyla jsem si jistá, co vlastně chci, ale po nějaké době, mi to konečně došlo.

"Chci odjet... s tebou!" znovu jsem svým pohledem zakotvila na zemi. Nevěděla jsem, jestli se mu můžu dívat do očí. Pozvedl mou tvář.

"Nemůžu to po tobě chtít, Damone. Je mi jasné, že tady je tvůj domov! Máš zde rodinu, přátelé..."

"Pojedu," skočil mi do řeči. "Pojedu s tebou!" prohlásil jasně. Usmála jsem se na něj, nemohla jsem tomu uvěřit, nemohla jsem uvěřit tomu, že Damon pojede se mnou. Stále mi hrálo v hlavě slovo: pojedu!

"Ale mám jednu podmínku," utnul mě v radování. Povzdechla jsem si, mohla jsem si myslet, že v tom bude nějaký háček.

"Chci, abys mě přeměnila!" pověděl mi své kritéria.

"Ty chceš být jako já?" podivila jsem se.

Pohled Katherine:

 líčila jsem svůj problém Stefanovi. Ležérně jsme seděli u jezírka blízko penzionu, sluníčko žhnulo a voda byla určitě příjemná.

"Naprosto s tebou souhlasím, kdyby mi Damon udělal něco takového, už bych s ním nepromluvil. Elena nemá žádné právo, aby tě přemlouvala!" přidal se na mou stranu mladší bratr. Vděčně jsem se na něj usmála.

"Jsem ráda, že se mnou souhlasíš," mrkla jsem na něj spiklenecky. Přitáhla jsem si ho blíž a začala ho líbat. Tady to se mu zřejmě líbilo, jelikož mne povalil na trávu a líbal mne na krku.

"Miluju tě, Katherine!" zašeptal mi do ucha.

"I když víš, co jsem zač?" podivila jsem se a posadila se, i když se Stefan nevzdával a chtěl mne opět povalit na zem.

"Katherine, miloval bych tě vždycky! Budu tě milovat vždycky!" odříkával to jako nějakou básničku.

"Slečno Pierceová, vaše sestra by s vámi chtěla mluvit," oznámila mi za zády Emily. Smutně jsem se podívala na Stefana.

"Myslím, že pro dnešní odpoledne končíme, lásko. Večer si to možná vynahradíme," mrkla jsem na něj. Zvedla jsem se ze země a následovala mou služebnou.

"Nevíš, co chce?" zeptala jsem se jí trochu nadřazeně, řekněme, že jsem byla trošičku na svou sestru naštvaná.

"Nevím jistě, ale myslím, že to má co dočinění s vaší další sestrou," vysvětlila mi a odvedla mne do jejího pokoje.

Elena seděla klidně na posteli, viděla jsem strach v jejich očích. Zamračila jsem se, abych do této situace přinesla ještě trochu víc vážnosti.

"Prý jsi se mnou chtěla mluvit, sestřičko," pověděla jsem chladně. Ona na mne vzhlédla.

"Odjíždím," řekla bez cenzury. "Odjíždím za Tatiou, chci se s ní usmířit, a je pouze na tobě, jestli pojedeš se mnou," rozhodla se pevně, nebo alespoň tak vypadala.

"Neodjedeš, nedokázala bys to. Jsem tady já, a navíc bys asi teď neopustila Damona," ďábelsky jsem se na ní usmála.

"On jede se mnou, rozhodl se, že chce být se mnou..."