Liars - lhářky

Část 17

17. kapitola

Mlčky jsme jeli v kočáře, slyšel jsem, jak mi srdce zběsile buší. Nebyl jsem nervózní z rady, nebo z dalších takových blbostí. Byl jsem vystresovaný, že to nestihnu, že jí nestihnu.

"Děje se něco, Damone?" zeptal se mě v polovině cesty otec.

"Jako by tě to zajímalo," odfrkl jsem si a díval se na cestu. Všude byl klid, nikde nikdo. Cesta uběhla rychle, už jsme procházeli děsivými chodbami v usedlosti Lockwoodů, takových šaškáren, jako by se to nemohlo konat v normální místnosti, ne, muselo se to konat v smradlavé díře za padacími dveřmi. Všichni chlapi si tady to pochvalovali.

"Jak jsme na tom s tím kompasem, Jonathane?" zeptal se můj otec otravného Gilberta."Velice dobře, dokončuji poslední úpravy," zářivě se na něj usmál.

"Kompas? Jaký kompas?" zarazil se Stefan.

"Vymyslel jsem kompas, který spolehlivě ukáže na upíry," mrkl na něj. Všiml jsem si, že ten pošahanec tomu doopravdy věří. Vždyť je to na hlavu! Něco tak bizarního přece nemůže fungovat!

"Tak, teď, proč tady dnes jsme," začal starosta a všechny si změřil přísným pohledem.

"Příští týden to všechno vypukne! Musíme ty nestvůry vyvraždit... Stefane, stále se s ženou modlíme k ubohé Rosalyn," podíval se na mého starostlivě Lockwood. Jistě, kdybyste věděl, starosto, kdo vlastně nebohou Rosalyn zabil... Řekněme to ve zkratce malá nebohá Katherine!

"Takže příští týden bude po všem," vydechl otec. "Jonathane, budeme potřebovat nějakou zástěrku. Uděláme z upírů lidi. Nemůže se dostat na veřejnost něco tak strašného," kývl na Gilberta otec.

"Jistě, budu dělat, co je v mých rukách..." Zbytek této konferencebyla vlastně šílená nuda bez konce, já jen odpočítával sekundy! Už jsem se viděl s Elenou, jak ji držím za ruku, jak ji jemně líbám, jak mi všechny polibky vrací.

"Damone, Damone!" křikl po mne otec. "Málem jsi usnul!" upozornil mne, když už jsme jeli domů.

"Pardon, nechal jsem se nějak unést," řekl jsem vážně a měřil si otce. Uvědomil jsem si, že je to vlastně poslední chvíle, kdy s ním jsem. Kdy ho naposledy vidím. A bohužel, je mi to naprosto jedno. Stále měl ten úděsný výraz, který vám radí: vezmi nohy na ramena a uteč!

Rozešli jsme se do svých pokojů, chvíli jsem ještě čekal, až se celý dům uklidní a já můžu beze všeho zmizet. Se Stefanem nemělo cenu se loučit. Bylo mi jasné, že ho za nějakou dobu uvidím. Katherine ho přemění, k tomu nemusí být chytrolín, aby na to přišel.

"Tak možná za sto let, bráško," šeptl jsem, když jsem vycházel z našeho domu. Rychle jsem se dostal do středu bludiště. Elena už tam seděla na lavičce, vypadala dosti smutně.

"Už jsem myslela, že nepřijdeš, že jsi zapomněl..." šeptla.

"Eleno, na tebe se přece zapomenout nedá!" řekl jsem vážně a pevně jí objal. Až teď jsem si všimnul, že má jen jednu malou taštičku.

"To ti bude stačit?" nadzvedl jsem jedno obočí.

"Ne, tady v té taštičce mám velké množství peněz a něco pro tebe," usmála se na mne.

"Co, co tam máš?" zajímal jsem se rychle.

"Půjdeme, povím ti to cestou," pověděla a chytla mne za ruku. "Kousek za městem nás čeká kočár, který nás odveze na vlakové nádraží. Vlakem dorazíme k jednomu z přístavů a lodí se poté dostaneme do Londýna," vysvětlila chod věcí.

"Perfektní, a já se bál, jak se odtud dostaneme," přiznal jsem. Konečně jsem měl šanci uslyšet její zvonivý smích, ale to už jsme byli daleko od našeho domu. Konečně svoboda - jsem volný! Šli jsme asi dvacet minut, dostali jsme se na prašnou cestu, kde byl doopravdy přistavěn kočár, do kterého jsme nastoupili.

"Eleno, tvá sestra ví, že přijedu?" napadlo mne.

"Ano, poslala jsem jí dopis. Psala, že se na tebe těší," viděl jsem, jak se jí v očích zalesklo.

"Jenom dotaz, nemáš třeba ještě další sestru, která vypadá, jako ty. Že ne," přimhouřil jsem oči.

"Ne, to vážně nemám! Bylo by to divné..."

"Ono už je to divné teď, lásko," zasmál jsem se. "Mimochodem, říkala jsi, že pro mne něco máš," zamrkal jsem.

"Ano, mám, tedy pokud platí, že chceš být stále upírem," důmyslně si mne prohlédla.

"Co myslíš, sedím tady s tebou, nebo se schovávám doma, pardon u svého otce, pod postelí?" řekl jsem ironicky.

"Dobrá, mám pro tebe prsten. Ochrání tě před sluncem," hlesla.