Volpina - Liščí Lhářka - ML FanFiction

18. Kapitola

Marinette

Výkřik se táhl dlouho a nesl jediné slovo. Pomoc. Okamžitě jsem byla na nohou a všimla si, že stejně rychle stál na nohou i Adrien. Zase mi silně někoho připomene. Ale zase nemám čas.

,,Alya a Nino!" vykřiku.

,,Když jsem je viděla naposledy, seděli spolu v parku a lízali zmrzlinu." řekne Lila. Chci se rozeběhnout ke schodům, ale zadrží mě něčí ruka. Když si uvědomím čí, zrudnu.

,,Nemůžeš tam jen tak jít." Lila se ušklíbne, ale Adrien to naštěstí neviděl. ,,Půjdu já, najdu je a přivedu."

,,A ty snad jít můžeš?!?" Jsem naštvaná, že mě tolik podceňuje.

,,Jo."

,,Ale..." Do začínající hádky vstoupí Lila.

,,Oba dva se snažíte chránit toho druhýho. Ale Mari není z papíru, pomáhala i s poražením Zlolustrátora." Adrien sklopí hlavu.

,,Promiň. Ale byl bych klidnější, kdybys zůstala tady." On se o mě bojí! To je tak... Tak... ('rozkošný?')

,,Já tu s ní zůstanu." nabídne se Lila. Chci protestovat, ale mrkne na mě. Jasně. Musím se hlavně oddělit od Adriena, abych se mohla proměnit. Kývnu.

,,Tak jo. Já najdu Alyu a Nina." Rozeběhne se dolů po schodech. Neztrácím čas.

,,Tikky, tečky!" Růžový záblesk a stojí tu mé superhrdinské já. Lila mě popadne za ruku.

,,Musíme jít!"

,,Jasně." Vyjdeme na střechu. Zahlédnu Kocoura bojujícího s... Boxerem? Asi. Každopádně se to blbě poznává.

,,Mari, dostaň mě dolů. Přijdu na to, jak vám můžu pomoct." Kývnu a spustím se dolů pomocí joja. Pustím jí a pomůžu vstát Kocourovi, který se zrovna vyhnul boxerské rukavici, jenže zakopnul o nerovnost na chodníku.

,,Strašně rád tě vidím, Má Dámo."

,,Jak to vypadá? Kde má akumu?"

,,Nestihl jsem si všimnout."

,,Zkus ho zpacifikovat. Ale Kočaklizmu si šetři."

,,Tvé přání je mi rozkazem." Zavrtím hlavou.

,,Nebylo to přání. To byl rozkaz." Zašklebí se na mě a vyrazí do útoku. Zdá se mi to, nebo s každým padouchem bojuje trochu lépe? Všímám si všeho, ale nemůžu přijít na to, kde má akumu. Dokud to nebudu vědět, je zbytečné použít štěstíčko. Zrovna když takhle uvažuju, padouch odhodí kocoura na zeď naší školy. Kocour se tváří statečně, ale podle zasténání, které mu uniklo ze rtů odhaduju, že to musí dost bolet. Padouch se zasměje.

,,Já jsem na světě ten nejsilnější! A brzo tě, Beruško, rozšlápnu jako otravný hmyz!"

,,Jen přes mou mrtvolu!" Kocour se vrhne znovu do útoku, ale pořád slyším, jak syká bolestí. Musím mu pomoct. Pokusím se padoucha spoutat jojem, ale lehce se vyhne. Nejen naše, ale i úroveň padouchů se s každým bojem zvyšuje. Zrovna když se chystá uhodit Kocoura, ozve se výkřik. Koutkem oka zahlédnu Lilu, jak se schovává. Takhle nám pomáhá, odvádí jeho pozornost. Kocour má čas vstát ze země, ale bohužel na nic jiného. Okamžitě ho znovu sráží boxerská rukavice. Vyrazím proti boxerovi, ale také mě srazí k zemi.

,,Ukážu všem, že já jsem nejlepší!" Odběhne někam pryč, netuším kam. Sbírám se ze země a pokouším se nevnímat bolest v zádech. Přede mnou se objeví ruka v černé rukavici. Usměju se a Kocour mi pomůže vstát.