Volpina - Liščí Lhářka - ML FanFiction

1. Kapitola

Celý den jsem jako na trní, abych vyzkoušela svůj plán. Skoro se ani nedívám zasněně na Adriena. Skoro. Po posledním zvonění jsem byla u dveří jako první. Vyběhla jsem ze třídy a teprve před školou jsem si vzpomněla na Alyu. Opřela jsem se o zídku, že na ní počkám.

,,Někdo má dneska naspěch." ozvalo se za mnou. On, zrovna teď, kdy je důležité abych zachovala chladnou hlavu.

,,N-no jo, já jen abych se stihla zaspat. Totiž vyspat." Jen jeden přeřek. Dneska jsem nějak podezdřele dobrá.

Zasměje se. ,,Tak si pospěš, abys to za těch dvanáct hodin stihla." 

,,Jen se nesměj. Je jen jeden člověk, který je v zaspávání skoro stejně dobrý jako já, a to jsi ty." V té chvíli k nám dorazila Alya.

,,Marinette! Už jsem se bála žes mi utekla! Ahoj Adriene." Pozorně si ho prohlédla, jako by se snažila odhadnout o čem jsme se bavili.

,,Ahoj Alyo. No nic, já už musím, dneska mám stihnout spoustu věcí, a jak jsi říkala Marinette, musím najít čas se vyspat." Ještě jednou se ušklíbne. ,,Tak zítra!"

,,Jasně, zítra." Zase lítám někde v oblacích, a to jsem si řekla, že mám dnes zůstat nohama na zemi.

,,Haló! Je zde přítomná Marinette, nebo jen její tělo?" zeptá se mě pobaveně Alya. Prudce zavrtím hlavou, abych ze sebe ty myšlenky na Adriena dostala.

,,Jo jo, už vnímám." ujistím ji. ,,Musím jít co nejdřív domů, abych všechno stihla."

Zatváří se zklamaně. ,,A já doufala, že se mnou půjdeš zjišťovat, kdo je Beruška ve skutečnosti."

Těchto pátrání se strašně nerada zůčastňuju, přece jenom se tam snaží zjistit, kdo jsem já.

,,Připojím se k tobě zítra." slíbím. Pak už běžím domů. Musím zařídit ještě pár věcí, než půjdu za Lilou. Například souhlas mé Kwami.

,,Tikky." Během chvíle už sedí u mé ruky, já sedím za stolem a líčím, co mě napadlo.

,,To je šílenost Marinette! Ale i šílené nápady můžou vyjít, a vycházejí mnohem častěji než ty méně šílené." prohlásí. To je moje optimistická vševědoucí kamarádka. Usměju se na ní.

,,Tak jdeme. Tikky, Tečky!" Ve chvíli se proměním v Berušku, tu sebejistější část mé osobnosti. Vylezu na balkon. Už se skoro stmívá. To je čas, kdy zaručeně vím, kde Lilu najdu. S úsměvem popadnu jojo a přitáhnu se k nejbližší střeše. Na té se zastavím a rozhlédnu se. Už jsem se zmínila, že miluju Paříž? Ale musím se vydat zas na cestu, abych tam byla co nejdříve. Znovu vezmu jojo a zamířím směrem k Eiffelovce.