Volpina - Liščí Lhářka - ML FanFiction

21. Kapitola

Adrien
Byl jsem u sebe v pokoji a přemýšlel, co měla znamenat ta Beruščina návštěva. Někdo mi poklepal na rameno. Prudce se otočím a uvidím Volpinu. Ustaraně se na mě dívá.
,,Máme problém."
,,Problém?"
,,Jo. A dost velký problém."
,,Co se děje?"
,,Beruška..." Skočím jí do řeči.
,,Co se jí stalo?" Ušklíbne se.
,,Od kdy se ty zajímáš o její city? Na to jsi měl myslet před hodinou."
,,No tak, řekni mi to."
,,Dobře. Berušku polapil akuma."
,,Cože?!? To přece není možné!"
,,Tak to vysvětli tý holce, co už asi půl hodiny lítá po Paříži a všude tě hledá."
,,Co se stalo? Že jí polapil akuma?"
,,Jeden kluk jí hodně ublížil."
,,Kdo?"
,,To ty vědět nemusíš."
,,Fajn. Ale co budeme dělat?"
,,Ty půjdeš za ní a zadržíš jí. Aby nic neprovedla. Já se ještě musím někde stavit." Kývnu a vyběhnu z pokoje. Transformuji se. Netuším, kam mám jít, tak se rozhodnu obejít celé město a začít u Eifellovky. V půli cesty mě zadrží pípání mojí tyče. Když se podívám, zjistím, že Alya přidala nové video na ladyblog. Když ho rozkliknu, objeví se její pokoj. Naproti ní stojí Beruška. Ale ne ta veselá a optimistická, kterou moc dobře znám. Tahle Beruška je zamračená. I její kostým je jiný, fialový s červenými tečkami. U pasu jí visí jojo, ale za šňůrku od něj je zastrčená dýka.

,,Takže ty jsi teď akumatizovaná. Jaký je to pocit?"

,,Celkem nepříjemný, ale dá se to vydržet."

,,Každý padouch něco chce. Co chceš ty?"

,,Pomstít se Kocourovi za bolest, kterou mi způsobil. Potom získat jeho mirákulum a odnést ho Lišajovi. Ani náhodou nechci ublížit někomu jinému. Ani Lišaj nechce."

,,A co tedy chce, pokud se smím zeptat?"

,,Chce navrátit do života osobu, která už zemřela a která mu byla hodně blízká."

,,To chápu, ale k čemu mu při tom budou mirákula?" Beruška se zamračí ještě víc.

,,Na tohle se už zeptat nesmíš." Alya přikývne.

,,Je ještě něco, co chceš říct?" Tentokrát se Beruška usměje.

,,Ale jistě. Pomsta se blíží, Kocourku."

Vrátím se do reality, když zaslechnu smích. Otočím se. Čekal jsem, že to bude ona, jak taky jinak? Směje se, ale není to ten smích, který miluju. Ten, když jí rozesměju. Teď se směje... Jinak.

,,Bylo tak snadné tě najít. Skočil jsi přímo do pasti. A Alya mi s tím tak ochotně pomohla." Nechci s ní bojovat. A pokyny od Lily zněly jednoznačně. Jen jí zadržet. Místo toho se opřu o tyč a usměju se.

,,Možná jí vyděsila ta dýka." Znovu se zasměje.

,,Jsi slaboch. Nechceš se mnou bojovat. Jak říkám. Láska je slepá, hluchá, už dávno ztratila čich a navíc je silně retardovaná." Tohle mě dost ranilo.

,,Takhle mluvíš, protože jsi nikdy lásku nepoznala!" Prohlásím bez rozmyslu. Vím, že se mýlím. Dost jí tím naštvu.

,,Ne!" křikne. ,,Takhle mluvím proto, že lásku moc dobře znám. Dny, kdy vstáváš s tím, že to děláš jen proto, abys viděl člověka, ne kterém ti tolik záleží! Boje, které bojuješ jen za něj! Jenže, pohádky možná mívají šťastný konec, ale tohle je život. Život není jako pohádka. Princ zničil svou princeznu natolik, že se z ní stalo tohle." Rozmáchne rukama. ,,Ten zlý je nakonec lepší, než hrdinové. A z princezny se stane vražedkyně."

,,Nemusí to tak být! Můžeš si vybrat jinak!" Zavrtí hlavou.

,,Lišaj má kontrolu nad svými padouchy. Kdybych chtěla udělat něco proti němu, nezvládnu to. A navíc, já ani nechci."

,,Můžu se zeptat, proč mě chceš zabít?"

,,To je moje věc. Něco, co jsi nikdy nevěděl a nikdy se to nedozvíš." Do jedné ruky vezme jojo, do druhé dýku. ,,Čiči, pohrajem si?" Pomalu se ke mně rozejde. Kdyby alespoň zaútočila, byl bych klidnější. Jenže ona ke mně jen jde a usmívá se. Mám strach, protože měla pravdu. Neublížil bych jí. To bych radši zranil sám sebe, nebo jí nechal, aby mě opravdu zabila. Roztočí jojo a zaútočí, stále s tím neměnným úsměvem. Bráním se tyčí, ale neútočím. Po malé chvíli mi vyškubne tyč z ruky a dýku mi přiloží těsně ke krku.

,,Číča má problém? Tady mizí ten tvůj humor, viď?" Najednou jí něco odkopne.

,,Nech toho!" vykřikne Lila/Volpina. ,,Jsi naštvaná, chceš ho zabít, ale to nemůžeš! Kdybys to udělala, jak bys pak se sebou dokázala žít?"

,,Lil." hlesne. ,,Nerada tě tu vidím. Nechci ti nic udělat." Volpina se ušklíbne.

,,Jsem tvoje kámoška. Nemohla jsem tě v tom nechat." Beruška jen zavrtí hlavou.

,,Ne. Mělas mě v tom nechat. Já se nechala polapit akumou a naplnit touhle nenávistí."

,,Nemůžeš za to. Akuma přijde, když se cítíš pod psa, nebo, u superhrdinů, hodně hluboko pod psem." Beruška se zasměje.

,,Vystihlas to. Tak se cítim. Ale odejdi. Nechci, aby ses pletla do mého sporu s Černým Kocourem."

,,Nevyslovíš to jméno."

,,Ne."

,,Dovol mi ti něco připomenout."

,,Poslouchám, ale nemysli si, že se mnou pohneš. Navíc nemáš moc času, Lišaj už teď zuří."

,,Tak fajn. Kdo ti vrátil sebedůvěru, když jsi o sobě pochybovala? Kdo tě chránil tolikrát, že kdyby nebylo jeho, byla bys už dávno mrtvá? Kdo ti věřil, když ho ostatní odvrhli? Kdo se k tobě vždy choval jako k dámě, ačkoli ty tvrdíš, že jsi budižkničemu? Kdo byl na tvojí straně, ale dokázal ti i tak radit a pomáhat? Kdo tě vždycky miloval a kdo se před chvílí skoro smířil s myšlenkou smrti, než aby ti jakkoli ublížil?" Během její řeči se Beruščin výraz změnil z klidného na provinilý a nakonec na zničený. Znechuceně a zděšeně se podívala na dýku ve svých rukou a pak na mě. Sáhla si na krk a z hrdla se jí vydral výkřik. Klesla na kolena.

,,Kocour." hlesla. Lil k ní přišla a položila jí ruku na rameno.

,,Ani teď to jméno neřekneš." Jen zavrtí hlavou. ,,Můžeš to ovlivnit. Jen se snaž." Beruška pevně zavře oči.

,,Ještě se setkáme Lišaji. Já to viděla. Brzo. Ale nyní odejdi." Z joja jí vyletí bílý motýl. Po tvářích jí stékají slzy. ,,Lil, já chci domů a bojím se, že tam sama netrefím. Dovedeš mě tam?"

,,Jistě. Pan Nechápavý tu může stát jako tvrdý y klidně do zítra, ale my jdeme." Přehoupnou se přes střechu. Dnes ničemu moc nerozumím. Nevím, co jsem Berušce udělal, ale je jasné, že já byl ten, kdo jí ublížil. Netuším, jaké jméno měla Lil na mysli. A už vůbec nevím, co viděla Beruška. Nikdo se dnes nenamáhal s tím, aby mi cokoli vysvětlil.