The bride's death✔️

8.Kapitola

,,No Emily, zdá se že jsi v pořádku." informoval mě Stuart jen co nás ráno probudil a neodpustil si spokojený úsměv.
,,Díky Stuarte." poděkovala jsem mu a slezla z kuchyňské linky která nám vždy sloužila jako doktorské sedátko. Stuart se mi vždy staral o zranění a tohle nebylo vyjímkou. David nás sledoval ze sedačky a když jsem si k němu sedla objal mě kolem ramen.
,,Budu muset jet Emily." zašeptal mi po chvilce do vlasů a já k němu vzhlédla. Nemohla jsem zahnat ten hnusný tíživý pocit, který se mi usadil v hrudi z toho, že tady nebude.
,,Vrátíš se?" zeptala jsem se a on se usmál.
,,Přijedu večer dobře?" řekl mi a já se usmála. Tohle bylo to co jsem potřebovala slyšet. Vzal mě za bradu a políbil na čelo, než se zvedl a já už jen zírala na dveře kterými odešel.
,,Tady se nám někdo zamiloval." zasmál se Stuart zatímco vyndaval z lednice dvě piva a jedno mi pak podal.
,,Co to plácáš?" zavrčela jsem a napila se.
,,Emily, ještě nejsem tak starej abych byl slepej." zasmál se a sedl si do svého křesla.
,,Mám pocit, že bys měl zajít k doktorovi, už asi blbneš." zašklebila jsem se a natáhla se na sedačce s pivem v ruce. Bylo fajn natáhnout si nohy a jen tak lenošit.
,,Líbí se mi." řekl po chvíli ticha Stuart a já nadzvedla hlavu.
,,Kdo proboha?"
,,David, líbí se mi." řekl znovu a já hlavou plácla zpět na polštář.
,,A pak kdo je zamilovaný." zasmála jsem se a vysloužila jsem si za to plácnutí do stehna.
,,Myslím to vážně Emily. Je to hodnej kluk, měla bys s ním hezkou budoucnost. Bez rvaček, klece a téhle všivé tělocvičny."
,,Stuarte brzdi!" zarazila jsem ho a posadila jsem se.
,,Já mám svůj život ráda! A mám ráda tebe!"
,,Holčičko...měl bych ti něco říct." řekl najednou a mě polilo horko. Když Stuart tohle řekne nevěstí to nic dobrého. Když jsem nic neříkala, zvedl se z křesla a ze šuplíku vytáhl list papíru který mi podal.
,,Přečti si to." vyzval mě a já si od něj papír vzala. Sedl si zpět do křesla a nepřítomně se zadíval do zdi. Rozbalila jsem papír a hned při prvních slovech mnou otřásla panika.

Lékařská zpráva

Všeobecná fakultní nemocnice Texas

Jméno: Stuart Castello

Datum narození: 12.7.1981

Zjištěn nález v přední části mozku. Operace je velice riskantní a z 90% neúspěšná. Pacient informován a souhlasí s ukončením léčby. Předpokládaná délka zbývajícího života 3 roky.

Ty slova jsem jen přeletěla očima, nezajímaly mě lékařské žvásty, ale to co bylo hlavní, a to bylo to, že má Stuart nádor na mozku a zbývají mu tři roky života. Oči se mi zalily slzami a ruce ve kterých jsem držela papír se mi rozklepaly. Stuart, umírá...
P

oslední čeho jsem si všimla bylo datum pořízení té zprávy. Bylo tři roky staré! To proto si nikdy nenašel ženu, věděl že by to bylo zbytečné.
,,Emily řekni něco." promluvil ke mě Stuart a já se na něj podívala uslzenýma očima.
,,No tak holka." vydechl, já se zvedla ze svého místa a skočila mu do náruče. Silou mě objal a já se naplno rozbrečela.
,,To nic." šeptal mi a hladil mě po vlasech. Na mě to mělo ale úplně opačný účinek a já se rozbrečela ještě víc.
,,Ne to nemůže být pravda!" vzlykala jsem a on zabořil hlavu do mých vlasů.
,,Je to pravda, zbývá mi asi tak měsíc, možná víc." konstatoval a já se na něj podívala.
,,Musí se něco dát dělat."
,,Nic se nedá dělat holčičko, nikdo už mi nepomůže." pohladil mě po tváři a já mu obličej schovala do ramene.
,,Ty nesmíš umřít, ne ty!"
,,Zlatíčko..." zašeptal, ale nedokončil to a znovu svoje objetí zesílil. Celý můj celkem dokonalý svět se zhroutil jako domeček z karet.