The bride's death✔️

10.Kapitola

,,Princezno vstávej." budil mě hluboký hlas a já otevřela oči. Okamžitě jsem se setkala s hnědým pohledem a okouzlujícím úsměvem.
,,To už jsem v nebi a ty jsi jeden z andělů?" zamumlala jsem ospale.
,,No...to asi určitě ne. Jestli mě chceš k něčemu takovému přirovnávat, zkus ty dole." zabrblal a ukázal prstem dolů.
,,Ale ne, ty nejsi zlý. Ty patříš nahoru." protestovala jsem, přitulila jsem se k jeho hrudníku a on si povzdechl.
,,Opravdu si to myslíš?" zeptal se a palcem mě pohladil po tváři.
,,Jasně že jo. Jsi hodný, laskavý, krásný a pomáháš mi. Ty musíš být anděl." kývala jsem hlavou a on se rozesmál.
,,Fajn, fajn. Vzdávám se." smál se a zvedl ruce v obraném gestu.
,,Vstávat vy dva lenoši!" zabouchal Stuart na dveře a já leknutím skoro spadla z postele.
,,Ale no tak! Co tak trochu laskavosti a kávy?!" zakřičela jsem na Stuarta mezitím co jsem se soukala z postele. David mě následoval a já z něj znovu nemohla spustit oči když si oblékal kalhoty.
,,Davide? Říkal si že mě budete se Stuartem trénovat společně?" zeptala jsem se a on se usmál.
,,Nic takového jsem neřekl, ale jestli toužíš po tom zmlátit mě, klidně si posluž." zašklebil se a polonahý se ke mě přiblížil. Sledovala jsem ho se suchem v puse a když byl na krok daleko, pohled mi padl na jeho hrudník posetý jizvami.
,,Emily, co tě na nic tak fascinuje?"
,,Od čeho jsou?" vypadlo ze mě a vztáhla jsem ruku abych se ho mohla dotknout, ucukl a chytl mojí ruku za zápěstí, nechápavě jsem k němu zvedla oči.
,,Nemůžeš to prostě nechat být?" zavrčel na mě a otočil se ke mě zády. Polkla jsem když jsem uviděla jeho záda. Byly v ještě horším stavu než jeho hrudník, ale to co mě donutilo se k němu znovu příblížit byl text na jeho zátylku. Z části ho zakrývaly jeho delší vlasy a já je odhrnula rukou.

,,Memento mori?" vydechla jsem když jsem to přečetla a on se ke mě otočil.
,,Pamatuj na smrt." přeložil mi a já kývla. Věděla jsem co ty slova znamenají. Až moc dobře jsem to věděla.
,,Asi by tě něco zajímalo." řekla jsem a teď jsem to byla já kdo se k němu otočil zády. Jednou rukou jsem si nadzvedla vlasy a slyšela ho jak se nadechl.
,,To si snad děláš...jak to, že jsem si toho předtím nevšiml?" soukal ze sebe a já se k němu znovu otočila. Bylo to zvláštní, ale já jsem měla na zátylku to samé tetování jako on, dokonce stejně veliké a psané stejným písmem.
,,Nevím?" usmála jsem se nevině a on se mi podíval do očí. Možná nad něčím přemýšlel, ale když vzal mou tvář do dlaní bylo mi to jedno.
,,Emily, ani nevíš jak moc pro mě znamenáš." řekl těsně předtím než mě políbil a já mu omotala ruce kolem krku. Tohle malé nevinné přiznání mi vzalo dech, a to k tomu stačilo jen hloupé tetování které jsem si nechala udělat v patnácti.
,,No tak! Nenuťte mě tak jít." vyrušil nás Stuartův hlas a my byly v tu ránu od sebe.
,,Už jdeme!" zavolala jsem na něj a nemohla jsem ovládnout ten pitomý úsměv který se mi usadil ve tváři.

,,Tak pojď." vzal mě za ruku David a oba jsme vyšli z pokoje. Stuartův pobavený výraz který nasadil jen co uviděl naše spojené ruce by opravdu k nezaplacení. Podívala jsem se na Davida a ten se na mě spokojeně usmál. Zrovna když jsem si sedala ke stolu zazvonil Davidovi mobil a on zavrčel omluvu, poodstoupil od nás a přijal hovor.
,,Co je?" vyštěkl do mobilu a já se podívala na Stuarta který jen pokrčil rameny. Vzala jsem si do rukou hrnek s kafem a sledovala nervózně přecházejícího boha po našem malém obýváku.
,,Fajn, hned jsem tam." řekl po chvíli a strčil si mobil zpět do kapsy.
,,Problémy?" zeptala jsem se a upila z hrnku.
,,Tak něco, budu muset jet princezno, tohle si vezmi. Ozvu se." řekl a podal mi mobil ze své další kapsy. To ho jako vláčel celou dobu sebou? Nechápavě jsem se na něj dívala zatímco si oblékal bundu a boty. Pořád jsem v ruce držela mobil a snažila se vzpamatovat.
,,Ozvu se, slibuju." řekl ještě když mě políbil na čelo a zmizel za dveřmi. Ještě chvíli mi trvalo než jsem se z jeho rychlého odchodu vzpamatovala. Možná jsem to udělala i úmyslně protože jsem věděla, že když se otočím ke Stuartovi, bude mít hromadu otázek týkající se Davida a naší společné noci.

,,Jak je ti?" prolomil ticho Stuart a já se na něj podívala.
,,Ty se mě ptáš jak mi je?" vyvalila jsem na něj překvapeně oči a on si jakoby nic ukousl z obložené housky.
,,No, jo...po včerejšku." řekl a já si začala hrát s plátkem okurky. Tohle téma se mi u snídaně nechce řešit, byla bych radši za otázky ohledně Davida.
,,Ale jo, je mi fajn. Tobě?" zamumlala jsem aniž bych se na něj podívala. Měli ty okurky vždycky tolik semínek?
,,Emily, vím, že tě to trápí, ale smrt k životu patří. Nechci aby ses poslední dny mého života trápila. Čeká tě zápas a potom chci abys s tím přestala."
Když to dořekl hlava mi vyletěla prudce nahoru a odhodila jsem ten plátek okurky který jsem žmoulala v ruce.
,,Cože?!" vykřikla jsem a Stuart odložil hrnek s kafem na stůl.
,,Emily, uklidni se, nech mě mluvit prosím." zaprosil a já jsem se poslušně opřela o opěrátko židle.
,,Podívej, vím, že jsi s tím začala hlavně kvůli mě a chci abys i kvůli mě skončila. Zasloužíš si víc Emily, ať už se ti tvůj současný život zdá jakkoliv úžasný, není to život." mluvil a já si hrála s lemem svého trička. Vím, že má pravdu, ale já s tím nechci skončit. Je to můj život a něco co mě naučil Stuart.
,,Když přestanu nic tu po tobě nezůstane."
,,Ale Emily, zůstaneš tu ty a já jsem na tebe neskutečně hrdý!" řekl pyšně a já zvedla hlavu.
,,Stuarte..." vydechla jsem, zvedla jsem se ze svého místa a objala ho.
,,Emily, nikdy doopravdy neodejdu, budu na tebe dávat pozor ano? A hlavně budu tady..." řekl a prstem mi píchl do hrudníku.
,,...teda aspoň doufám." zasmál se a já ho praštila do ramene.
,,To víš, že tam budeš. Navždycky." prohlásila jsem a nechala ho aby mě hladil po zádech. Vždycky tohle dělával když byla bouřka a já se choulila strachy v jeho posteli, nesnáším bouřky.
,,Holčičko chci abys Davida poslouchala, až přijde můj čas postará se o tebe."
,,Pořád nechápu proč tohle dělá, vždyť mě sotva zná." protestoval jsem, ale to že se o mě chce postarat zrovna David, se mi víc než líbilo.
,,Zná tě dlouho holčičko." řekl Stuart a já se na něj podívala.
,,Nemůžu ti to říct." zakroutil hlavou a já z něj naštvaně slezla.
,,Oba si ty svoje tajemství strčte do prdele!" řekla jsem a sedla si na svoje místo. Stuart se na mě ale jen dál usmíval a mě to po chvíli rozesmálo taky, i když mě pořád trápilo co mi tají.