The bride's death✔️

24.Kapitola

Všechno co se stalo po smrti Stuarta jsem vnímala jen mlhavě, jako kdybych byla v úplně jiném světě nebo opilá, opilá bolestí. Matně jsem si uvědomovala Davidovu náruč, auto a postel kam mě uložil, ovšem vůně peřin byla jiná, než jsem si pamatovala. Musela jsem zřejmě usnout, protože když jsem otevřela oteklé oči, bylo ráno, nebo poledne? Co je vlastně za den?
,,Emily?" ozval se hlas za mnou a já se otočila na druhý bok, vedle mě seděl David.
,,Donesu ti něco k jídlu." řekl a zvedl se, já ho ale chytla za ruku a přitáhla zpět.
,,Prosím, zůstaň." zaprosila jsem unaveným hlasem a on mě pohladil po vlasech.
,,Musíš něco jíst.'' řekl a já se mu vysoukala do klína, hlavu jsem si položila na jeho hrudník a on mě celou schoval do své náruče. To bylo to co jsem teď potřebovala, jeho vůní a teplo jeho těla. Znovu mi byl vším.
,,Princezno, ta bolest sice nepřijde, ale věř mi že to bude časem snesitelnější." šeptal mi do vlasů a kolébal mě jako malé dítě.
,,Já vím." zamumlala jsem mu do jeho trička.
,,Stuart by nechtěl...nechtěl by abych byla smutná." zavzlykala jsem a setřela si z tváře pár nových slz.
,,To víš, že by to nechtěl."
Pak nastalo ticho a já se snažila posbírat nějaké zbytky sil co mi zůstaly. Stuart se má dobře, je v Ráji a když odcházel, vypadal šťastný. On by určitě nechtěl abych svůj život zahodila, vím to.
,,Davide?"
,,Hm?'' zabručel a já k němu zvedla hlavu.
,,Bolí to?"
,,Bolí, ale žiju už dost dlouho na to abych si na to dokázal zvyknout." řekl a opřel svoje čelo o mé. Pak mi něco došlo, žije už dlouho...znamená to, že je nesmrtelný?
,,Ty jsi nesmrtelný?" zeptala jsem se a on se nepatrně zamračil.
,,Ano. Já i ti co mi pomáhají."
,,Takže i Batista?"
,,No jo, on je se mnou už hodně dlouho. On byl první koho jsem označil." řekl a teď jsem to byla já kdo se zamračil.
,,Označil? To nechápu."
,,Vážně se teď o tom chceš bavit? Měla bys něco sníst." řekl se zvednutým obočím. Vůbec jsem neměla hlad.
,,Já ale nemám hlad." povzdechla jsem si a sklopila hlavu, on mi jí ale znovu zvedl a podíval se mi do očí.
,,Když mi slíbíš, že něco málo sníš, pak ti všechno řeknu." usmál se a dál mi pusu na nos. Vyděrač jeden.
,,Tak dobře." pokroutila jsem očima a on se i se mnou v náručí zvedl. Teď jsem si mohla prohlédnout pokoj ve kterém jsem byla. Byl dvakrát větší než můj pokoj, stěny byly šedé a nábytek bílý.
,,Kde to vlastně jsme?" zeptala jsem se když mě postavil na zem a já si uvědomila, že na sobě mám jeho triko a kraťasy.
,,V mém domě." usmál se a pohladil mě po tváři. V jeho domě?
,,Proč si mě vzal sem a ne do tělocvičny?" zeptala jsem se zatímco mě vzal za ruku a my prošli bílými dveřmi na chodbu.
,,Emily, nechtěl jsem tě tam brát. Příliš by ti to tam připomínalo Stuarta. Vlastně...byl bych rád kdybys zůstala tady, jestli tedy chceš."
,,Ale tamto je můj domov! Mám tam věci a...a Stuart taky!" vykřikla jsem a vytrhla mu svou ruku z té jeho. Ne, já se tam musím vrátit! Je to můj život, můj domov a vyrostla jsem tam.
,,Emily, to byl jen návrh, klid. Můžeme to spolu probrat chceš?" řekl a znovu ke mě natáhl ruku. Myslela jsem, že na mě bude křičet, hádat se se mnou, ale ono nic. Ale je pravda, že teď se sním opravdu hádat nechci.
,,Dobře." kývla jsem a znovu mu podala svou ruku.
Takhle jsme došli až do kuchyně.
,,Amando, můžete něco připravit Emily?" řekl ženě která seděla za malým bílým stolkem a četla knížku. Když jsme vešli okamžitě se na nás usmála, mohlo jí být něco přes čtyřicet. Blond vlasy měla spletené do copu a dívala se na mě laskavýma modrýma očima.
,,Jistě Davide, co by jste chtěla Emily?" zeptala se mě a já opravdu nevěděla. Prosebně jsem se podívala na Davida a ten se na mě usmál.
,,Řekni si o co chceš, Amanda je skvělá kuchařka.'' řekl mi něžně a já se otočila zpět k trpělivě čekající Amandě.
,,Já...já opravdu nevím." vysoukala jsem ze sebe a ona se na mě usmála.
,,Tak já vám něco připravím." řekla po chvilce a já si oddechla. Potom co odešla do kuchyňského koutku, mě David usadil k tomu malému stolku a sedl si vedle mě.
,,Amanda...o tom všem ví?" zeptala jsem se opatrně.
,,Ano Viktorie, ale váže jí slib který mi dala. Je to něco jako ústní smlouva, ví o tom, ale nesmí to nikomu říct." vysvětlil mi a já se podívala na drobnou ženu za pultem, zachytila můj pohled a usmála se. Obrátila jsem se zpět k Davidovi který si hrál s mými prsty.
,,Kdybych tu zůstala, co bude s tělocvičnou?" zeptala jsem se.
,,Co jen budeš chtít princezno. Mohl bych jí třeba koupit, znovu zařídit a otevřít pro lidi z města." navrhl a mě se rozzářily oči.
,,To bys opravdu udělal?" vyhrkla jsem a on se na mě usmál.
,,Pro tebe všechno princezno. Chci abys byla šťastná."
Po těch těch slovech jsem měla chuť ho ulíbat k smrti. On byl vážně to nejlepší co mě kdy mohlo potkat.
,,Nevím co bych bez tebe dělala." usmála jsem se a on mě políbil na hřbet ruky.
,,Měla by jsi jednoduchý život. Se smrtí to jednoduchý mít nebudeš." usmál se a já trochu ztuhla. Život se smrtí? Život s ním? Neuniká mi něco?