The bride's death✔️

17.Kapitola

,,Vyprávěj mi něco." zaprosila jsem Davida, když jsem příjemně unavená ležela v jeho náruči a poslouchala jeho srdce.
,,Co bys chtěla vyprávět?" zeptal se a nepřestával mě hladit po paži kterou jsem měla přehozenou přes jeho břicho.
,,Co dělají tvoji rodiče?"
,,Máma je realitní makléřka a otec je právník." řekl a já se na něj podívala.
,,Jak se vlastně kluk z takhle bohaté rodiny dostane k holce jako jsem já?" to ho donutilo k úsměvu a pak mě políbil na čelo.
,,Víš začalo to asi před rokem. Byl pátek večer a já se nudil, brácha se na mě vykašlal a šel za svou holkou a tak jsem se rozhodl trochu si projít město. Cestou jsem zaslechl dva chlápky kteří se bavili o tom, že v místním baru zápasí holky v kleci a to mě zaujalo. Zeptal jsem se jich kde to je a oni mě navedli k Růži. Tam jsem tě uviděl. Zrovna si k zemi poslala holku s divně modrými vlasy a všichni začali skandovat tvé jméno."
,,Jo na tu si pamatuju. Sára. Kousla mě do ramene." zasmála jsem se a ukázala mu jizvu na rameni.
,,Líbila si se mi a já o tobě chtěl zjistit víc, nedalo se ti odolat." uculil se a já se začervenala.
,,Chvíli trvalo než jsem se sem vrátil. Ten večer kdy jsem tě oslovil jsem o tobě věděl skoro všechno a když se ke mě doneslo, že máš bojovat s tou norkou, musel jsem tě zkusit zastavit. Jak víš, neúspěšně. Tvoje rty a zelené oči...neodolal jsem a musel tě políbit. Tehdy jsem věděl, že tě už nikdy nechci opustit."

Nebyla jsem schopná se na něj podívat. Tolik mě potěšilo to co mi řekl, že se mi po tváři začaly kutálet slzy.
,,Princezno, řekni mi, že jsou to slzy štěstí." naléhal David, já popotáhla a podívala jsem se na něj.
,,Jasně, že to jsou slzy štěstí Davide." vzlykla jsem a on si mě zabalil do náruče.
,,Já jen nemůžu uvěřit, že mám tolik štěstí. Celý život se citům vyhýbám, hraju si na tvrdou holku a pak přijdeš ty a uděláš mě jednoduše šťastnou." mluvila jsem mu do jeho hrudi a on své objetí utahoval.
,,Emily, věř mi, že kdybych mohl Stuartovi nějak pomoct udělám to. Ale nemůžu, prostě to nejde, nemůžu změnit osud." změnil téma a já poznala že ho ta bezmoc zasáhla stejně jako mě.
,,Já...se o tom nechci bavit Davide. Tohle je věc kterou žádný člověk nezmění a na nás je abychom se s tím vypořádali." pohladila jsem ho po tváři a pak jsem se sklonila k jeho hrudi pokryté jizvami.
,,Řekni mi odkud jsou." zaprosila jsem a on si povzdechl.
,,Emily, já..." odmlčel se a zavřel oči.
,,Davide, je to kus tebe a já bych o tobě chtěla vědět všechno." řekla jsem a on otevřel oči.
,,Princezno, je toho ještě hodně co o mě nevíš. Bojím se ti to říct..." řekl smutně a já se zamračila. Kolik mi toho ještě tají?
,,Ty o mě víš všechno a já o tobě skoro nic, proč se mi to bojíš říct?"
,,Protože je to část mě kterou nenávidím!" zavrčel na mě a zvedl se z postele. Hned jak se začal oblékat jsem se prudce posadila.
,,Po...počkej, kam jdeš?" vysoukala jsem ze sebe a chytla ho za ruku. Podíval se na mě a zhluboka se nadechl.
,,Bude lepší když půjdu." zašeptal a vytrhl mi svou ruku. Vzal si zbytek oblečení a zamířil ke dveřím.
,,Davide počkej!" vykřikla jsem a vyběhla za ním, omotaná jen v dece. Zastavil se až u vchodových dveří.
,,Jestli...jestli ti to vadí, slibuju že už se na to nikdy nezeptám, jen prosím neodcházej."
,,Ozvu se." řekl chladně když se ke mě otočil, políbil mě na čelo a zabouchl za sebou dveře. Rozbrečela jsem se a tam kde jsem stála jsem se sesunula k zemi.
,,Emily, co tu děláš?" ozvalo se po pár minutách nade mnou a já zvedla hlavu na rozespalého Stuarta.
,,Zlato, co se stalo?" řekl okamžitě když zaostřil na můj obličej a dřepl si ke mě.
,,Pohádali jste se?" zeptal se a já přikývla. Objal mě a pomohl mi vstát.
,,On se vrátí zlatíčko, uvidíš." konejšil mě zatímco mě vedl zpět do postele kde mě přikryl jako malou holčičku a já se rozbrečela ještě víc. Pořád tu byla cítit Davidova vůně, ale on tu nebyl.
,,Vyspi se, ráno si o tom promluvíme ano?" řekl ještě a zavřel za sebou dveře. Stuart jako utěšovatel, nestál za nic, buďto měl nevhodné narážky nebo byl až moc milý a mě to rozbrečelo ještě víc. Byla jsem ráda že mě nechal samotnou, potřebovala jsem si toho hodně ujasnit, ale nejdřív jsem si potřebovala dát sprchu. Když jsem si oblékla triko na spaní a zamířila z pokoje zastavil mě zvuk příchozí zprávy.

David: Neplakej kvůli mě, nestojím za to.
Emily: Ty stojíš za mnohem víc, než jen pár slz.
David: Nemáš vůbec tušení kdo jsem.
Emily: Tak mi to řekni.
David: Nechci tě ztratit.
Emily: Nikdy mě neztratíš.

Čekala jsem na odpověď, ale žádná nepřicházela. Miluji ho a on se bojí, že mě ztratí, že bych ho mohla opustit? Jak bych bez něj dokázala žít? Nedokážu si to ani představit.
Ani po pěti minutách nepřišla odpověď a já se raději odebrala do sprchy kam jsem měla nejdřív namířeno. Bude lepší tohle celé nechat na ráno, jak říká Stuart-Ráno je moudřejší večera. Když jsem přišla zpět do pokoje čekala na mě zpráva a já jí nadšeně otevřela.

David: Emily jsou věci kterým se těžko věří, jednou ti to všechno řeknu to ti slibuju, ale ne teď. Bojím se že mě opustíš a to já opravdu nechci. Omlouvám se za to jak jsem se zachoval, jsem prvotřídní kretén, ale zítra ráno pro tebe přijedu. Hezké sny moje princezno.
Emily: Neopustím tě ať se jedná o cokoliv, nedokážu si bez tebe svůj život představit. Dobrou i tobě.

S úsměvem na tváři jsem si lehla do postele a přitáhla si k sobě deku která ještě pořád voněla po Davidovi, ale tentokrát mě to nerozbrečelo. Byla jsem šťastná, protože se vše uklidnilo a já mohla zavřít oči a těšit se na zítra.