The bride's death✔️

6.Kapitola

,,Emily, co se ti sakra stalo?!" přivítal nás Stuart jen co mě David vyzvedl z auta a v náruči mě nesl dovnitř.
,,Rozbila jsem jednomu bastardovi nos." zabručela jsem když mě David pokládal do postele.
,,Proč proboha?" řekl Stuart který stál mezi dveřmi jako solný sloup. Podívala jsem se na svoje ruce, tohle se mu líbit nebude.
,,Chtěl něco co jsem mu dát nechtěla." špitla jsem potichu a čekala, že na mě Stuart začne řvát. Nemýlila jsem se.
,,Co to bylo za bastarda!?" zakřičel tak nahlas, že jsem leknutí nadskočila a následně jsem zasyčela bolestí.
,,Klid Stuarte, vysvětlím ti to." vložil se do toho David a zvedl se z postele na které seděl.
,,Tak moment kovbojové!" zarazila jsem je v úmyslu nechat mě samotnou a oba se na mě otočili.
,,Copak princezno?" zeptal se David a já zrudla. Princezna?
,,Za prvé, nejsem princezna. Za druhé, nic mi není, za třetí jen jsem ho zmlátila, což si zasloužil a v neposlední řadě jsem to já kdo tu má něco vysvětlovat." řekla jsem Davidovým směrem, on něco zašeptal Stuartovi a ten se k mému úžasu ztratil v obýváku.
,,Emily..." začal a sedl si znovu ke mě na postel.
,,...toho kluka si nezmlátila, tys ho zabila." dořekl a mě spadla brada až k zemi. Dívala jsem se do jeho hnědých očí neschopná jakéhokoliv slova, nebo reakce.
,,Já...já jsem ho zabila?" vysoukala jsem ze sebe a dopad těch slov probral moje tělo ze šoku a já se rozklepala. Zabila jsem člověka svýma vlastníma rukama? Mýma?
,,No tak klid." zašeptal mi David, když chytl moje roztřesené ruce.
,,Asi si půjdu dát sprchu. Pomůžeš mi?" řekla jsem první co mě napadlo. Potřebovala jsem se dát dohromady než budu čelit realitě.
,,Stuarte vezmu jí do sprchy." řekl Stuartovým směrem, který koukal jakoby nic na fotbal. Vzal mě znovu do náruče a nesl přes celou tělocvičnu až do sprch.
,,Jak to, že víš kde jsou sprchy? A moment, ani ses na toho kluka nepodíval, jak víš že jsem ho...ho zabila?" soukala jsem ze sebe a on mě opatrně položil nohama na studené dlaždice. Nohy se mi klepaly a já se chytla za bolavý bok, asi bych měla zajít do nemocnice.
,,Emily, jsou věci které ti nemůžu říct. Ne teď." řekl smutně a sklonil se aby mě políbil na čelo. Cítila jsem teplo po celém těle.
,,Proč jsi tady? Proč se o mě tak staráš?" zašeptala jsem do jeho obličeje a on se mírně usmál.
,,Protože můžu." řekl a políbil mě. Byl to tak jemný polibek, že jsem měla chvíli pocit, že se vznáším.
,,Opatrně ano?" řekl mi ještě než zmizel za dveřmi. Pohodila jsem nad tím vším hlavou, tohle byl opravdu náročný večer a já mám pocit, že se s pitím přesunu do bezpečí domova.

Svlékla jsem se, vešla jsem do sprchy a pustila na sebe vodu, až tam mi došlo, že už necítím žádnou bolest v boku a podívala jsem se na svá žebra. Když jsem je prohmatala zjistila jsem, že jsou v pořádku a celá. To se mi to jen zdálo? Vypnula jsem vodu a zabalená jen do ručníku jsem si stoupla před zrcadlo. Když jsem ručník rozhrnula opravdu jsem nenašla žádné modřiny, zato můj obličej a ruce vypadaly jako po zápase. Obzvlášť špatná byla rána na lícní kosti, to je od toho jak mě ten druhý kluk praštil hranou prstů, musel tam mít nějaký prsten, bastard jeden. Ostatní zranění se dala přežít. Nic co bych neměla za sebou.
Zabalená do ručníku jsem šla zpět do bytu a našla ty dva jak se spokojeně dívají na fotbal jako dva staří známí, jediný kdo si všiml že jsem se vrátila byl David a tak jsem, s rudým obličejem zaplula k sobě do pokoje a zavřela za sebou dveře. Bože ty oči..před chvílí mě div neznásilní a já se teď roztékám pod jeho pohledem, neuvěřitelný.
,,Emily?" ozvalo se za dveřmi a já leknutím nadskočila. Rychle jsem doběhla ke skříni a vytáhla z něj tílko a kraťasy, spodním prádlem jsem se nezabývala.
,,Chtěl jsem se jen rozloučit, pojedu." ozvalo se znovu a já se zarazila. Nechtěla jsem aby odešel, nechci tu být bez něj. Rychle jsem se oblékla a popošla ke dveřím.
,,Pojď dál." vyzvala jsem ho, hned na to se dveře otevřely a já musela znovu čelit jeho očím.
,,Musíš odjet?" zeptala jsem se a abych zaměstnala svoje ruce začala jsem skládat mokrý ručník.
,,Mám zůstat?" řekl nevěřícně a já k němu vzhlédla. Jo, určitě musíš zůstat.
,,Ne, já jen...jestli chceš." koktala jsem a protože už jsem ručník odložila nevěděla jsem co s rukama.
,,Emily, podívej...měla bys odpočívat." zašeptal když se objevil hned přede mnou a já k němu zvedla hlavu od svých prstů. Opravdu jsem nechtěla aby šel, s ním...s ním jsem se cítila v bezpečí, ačkoliv ho znám jen pár hodin.
,,Bojím se." řekla jsem a on mě v ten moment objal. Znovu byl zpátky ten krásný pocit klidu a bezpečí. Jo, to co jsem právě teď potřebovala byla jeho náruč.
,,Dobře, zůstanu tady, jen to řeknu Stuartovi." oznámil mi a propustil mě ze své náruče. Když odešel z mého pokoje znovu byl zpět ten pocit samoty a zranitelnosti. Nikdy jsem se ničeho nebála, ale to co se dnes stalo mnou pohnulo takovým stylem, že jsem se bála i svého stínu a odpočítávala vteřiny které jsem strávila bez Davida a jeho náruče. Zachumlala jsem se do peřiny a se stisknutými víčky jsem čekala až se ke mě vrátí.