The bride's death✔️

3.Kapitola

,,Okamžitě mě pusť!" zavrčela jsem mu do obličeje a on se jen usmál.
,,Emily, chci abys ten zápas vzdala." řekl velice tiše a mě z jeho hlasu podlamovaly kolena. Odkud zná mé jméno? A co to sakra je za divnýho kluka?
,,Cože?"
,,Nechci abys zápasila s tou norkou, zabije tě."
Jeho hlas byl tak strašně naléhavý až jsem měla opravdu nutkání ho poslechnout, ale co on mi má co říkat co mám a nemám dělat? Vždyť ho vůbec neznám.
,,Proč bych tě jako měla poslouchat?" vystrčila jsem na něj bradu, alespoň nějaké gesto odporu, když už jsem se sním nemohla měřit výškou. Byl tak o dvě hlavy větší než já, a já si po dlouhé době připadala tak malinká.
,,Nechci abys umřela."
,,Ale vždyť mě neznáš!"
,,Znám tě dost dobře."
,,Blbost!"

Ticho, nastalo ticho a on se na mě jen díval, zkoumal můj obličej část po části a já se topila v jeho pohledu. Co je tohle za kluka?
,,Jen nechci aby ti ublížila, ještě není čas." zašeptal a vzal mou vystrčenou bradu mezi prsty. Jestli jsem se zmohla na odpor? Vůbec. Absolutně si mě svým jednáním a temnýma očima podmanil a já nebyla schopná ničeho, naprosto ničeho. Bály se mě dokonce i chlapy, neměla jsem konkurenci mezi holkama v kleci a dostane mě tenhle kluk? Jak ironické.
,,Vůbec nevím o čem to mluvíš." vydechla jsem do jeho až moc přiblíženého obličeje. Sakra ten obličej, byl dokonalý, všechno na něm bylo dokonalé. Od temných očí, přes ostré rysy až po dokonalé rty. Uvízla jsem pohledem právě na nich a on si toho musel všimnout, jinak by se nezvlnily do ještě dokonalého křivého úsměvu.
,,Slib mi že s ní nebudeš bojovat." jeho slova mě znovu přivedly k rozumu a já musela párkrát zamrkat. Konečně jsem byla zase na chvilku schopná rozumně uvažovat.
,,Cože?! Ne, moment, ty mi nebudeš říkat co mám a nemám dělat, jasný? Vůbec tě neznám a vlastně ani nevím proč jsem ti ještě jednu..." nedořekla jsem to protože si mě k sobě prudce přitáhl a přivlastnil si moje rty. Úplně jsem zapomněla na nějaký odpor, jeho rty mě dokonale připravily o můj nově nabytí rozum. Nečekala jsem a vpletla prsty do jeho vlasů, odpovědí mi bylo tak krásné zamručení, že kdyby moje rty neměly lepší práci, určitě bych se usmála.
,,Nechci abys zemřela." vydechl a pak začal zasypávat polibky i můj krk. Vydechla jsem všechen vzduch co jsem měla v plicích a zaklonila hlavu. Sakra že to uměl, uměl mě připravit o všechen odpor a rozumné uvažování. On, naprosto cizí kluk, kterého znám, nebo neznám jen pár minut.
,,Nejde to odvolat." vydechla jsem mu odpověď a on mě vyzvedl do vzduchu tak, že jsem mu musela omotat nohy kolem pasu. Bože co to dělám? Jak jsme se k tomuhle dostaly?
,,Musí to jít." zašeptal do mého ucha a natlačil mě na stěnu malé chodby ve které jsme byly.
,,Nejde to, prostě to nejde." zamumlala jsem a on se zarazil. Naprosto ztuhl a podíval se mi do očí. Až teprve teď jsem si plně uvědomila v jaké pozici jsme a že jsem se nechala naprosto ovládnout. Já, holka co nikdy nebyla s klukem, co nikdy nebyla zamilovaná, já Emily Castello.
,,Fajn jestli chceš umřít, je to tvůj problém." zavrčel a okamžitě mě pustil na zem.
,,Cože? To si ze mě děláš prdel ne?!" zakřičela jsem na něj když se ke mě otočil zády, ale on se nezastavil a zmizel mezi lidmi v klubu.
,,Sakra co to mělo být?" vydechla jsem sama pro sebe a opřela svou horkou hlavu o chladnou zeď. Kde jsem nechala rozum? Já si to tady opravdu málem rozdala s úplně neznámým klukem. Stuart měl pravdu sakra, asi bych si někoho měla najít, ty hormony mi nedělají dobře.

Ještě chvíli jsem tam zůstala a vydýchávala to co mi řekl. Odkud znal mé jméno? A jak věděl že mám bojovat s tou norkou? Nikdo kromě těch co bojují a jejich trenérů neví dopředu kdo s kým půjde.
,,Tohle bylo sakra divný." vydechla jsem znovu jen sobě a možná temnotě chodby ve které jsem byla a snažila se dostat z hlavy jeho rty. Jak to, že si mě omotal kolem prstu tak rychle? Musím ho dostat z hlavy a s trochou štěstí ho už neuvidím, prostě omyl, nic víc. Chvilku mi stávkoval mozek a koukněte se co z toho bylo. Uhladila jsem si vlasy, zhluboka se nadechla a vyšla zpět do klubu.

Jestli jsem si myslela že ho už neuvidím, tak jsem se zatraceně mýlila. První čeho jsem si totiž všimla jen co jsem vyšla byly temné oči které mě zase sledovaly. Zarazila jsem se nad tím, ale pak jsem jen pokroutila hlavou a šla dál za Stuartem. Dneska s tím divným klukem už nechci nic mít, nic s ním, jeho rty a jeho očima.
,,Ahoj." pozdravila jsem ho trochu nakřáplým hlasem a on na mě otočil hlavu.
,,Hm, koukám žes mu stejně neutekla viď?" zeptal se se zdviženým obočím a já se zamračila.
,,Co je mi po nějakým idiotovi co neví co chce." zahučela jsem a naráz vypila to co mi zbylo z první láhve piva.
,,Stuarte, dneska mám chuť se pořádně opít, co ty na to?" pokračovala jsem a on se na mě usmál. Nikdy mi pití neodpíral a byl rád když jsem pila pod jeho dohledem, opravdový rodič, vážně.
,,Fajn holka, dneska tě opijeme! Charlie! Hoď nám sem něco ostřejšího!" zakřičel na chudáka Charlieho, který se lekl tak že málem upustil skleničku kterou leštil, ale pak nám po pultu poslal flašku Finské vodky. Stuart na nic nečekal a už nám naléval, nemohla jsem se dočkat až dostanu z hlavy rty toho kluka. Tohle se už prostě nesmí opakovat, nikdy už nesmím tak rychle přijít o rozum.