The bride's death✔️

22.Kapitola

Místnost do které jsme vešli byla knihovna, s dvěma křesly a velkým nádherným krbem.
,,Emily, promiň, že jsem tě tak unesl, ale chtěl bych ti něco ukázat." řekl klidně a ukázal na jedno z těch křesel. Posadila jsem se a sledovala ho. Zdál se nějak až moc zamyšlený a mě to připadalo divné díky tomu jak rozesmátý byl před malou chvílí.
,,Hele...hm...hlavně se nelekni, dobře?" řekl a když jsem přikývla, vztáhl před sebe ruku která se rozzářila bílým plamenem. Vyjekla jsme a plamen zmizel. Prostě jen tak.
,,Promiň." řekl Batista když mě chytl za ramena a já na něj kulila oči.
,,Co? Co to sakra je?" soukala jsem ze sebe a snažila se z jeho tváře něco vyčíst, jen si povzdechl, klekl si před křeslo na kterém jsem seděla a zavřel oči. V tu chvíli ho celého pohltily ty zvláštní bílé plameny, ale tentokrát jsem se už nevyděsila tolik jako předtím. Ty plameny mu očividně neubližovaly. Vztáhla jsem ruku, ale než jsem se stihla plamenů dotknout znovu zmizely.
,,Emily, tohle nedělej. Nedotýkej se těch plamenů." řekl mi naprosto klidně a já se zamračila.
,,Co je to" zeptala jsem se a on se usmál.
,,Něco co ti vysvětlí David, až k tomu sebere odvahu." s tím mě vzal za ruku a pomohl mi vstát.
,,Po...počkej. On tohle umí taky?" vyjekla jsem a on se zasmál.
,,Zeptej se ho." mrkl na mě a já mu svou ruku vytrhla abych hned na to mohla rázným krokem zamířit k Davidovi.
,,Ty to umíš taky?!" udeřila jsem na něj jen co jsem ho uviděla a on se ke mě zmateně otočil. Pak ale svoje oči zaměřil na Batistu za mými zády.
,,Ty sis prostě nemohl dát pokoj, že ne?!" zakřičel na něj a jeho bratr se zvednutýma rukama zmizel.
,,Odpověz mi Davide!" vykřikla jsem, ale zrovna vešli jeho rodiče a tak už mi ani neodpověděl. Podle změny jeho výrazu, z naštvaného na milý, o tom Rosemary a Georg nemají ani tušení.
,,Omlouvám se za to zdržení." omlouvala se Rosemary, ale já jsem nemohla zklidnit svoje divoce bušící srdce. Tohle je to co mi nechtěl říct? Tohle je to co mi celou dobu tajil?

I přes svůj vztek jsem si klidně sedla na své místo vedle Davida, jeho maminka s Batistou naproti nám a usmívající se Georg se usadil do čela stolu. K mému štěstí už se oblékl normálně a teď na sobě měl černou vestu a bílou košili s kravatou. Nemohla jsem si odpustit to, že se mi jako bláznivý fanoušek líbil víc.
,,Nuže začneme?" zeptal se Georg a všichni až na Batistu, kterému div netekly sliny z pusy, přikývli.
Když služebnictvo roznášelo polévku otočila jsem se k Davidovi, mračil se.
,,Mohl jsi mi to říct." zašeptala jsem a stiskla mu ruku.
,,Je to mnohem složitější princezno." řekl a já si oddechla, protože jestli mi řekl princezno, nejspíš na mě nebude naštvaný.
,,Dobře." usmála jsem se a obrátila jsem se k ostatním u stolu.
,,Takže Emily, když jsi skončila se zápasy co teď budeš dělat?" zeptal se mě Georg a já se zarazila. Vždyť já to vůbec nevím!
,,No...já..." začala jsem, ale v tu chvíli začal Davidovi zvonit mobil, vytáhl ho a když se podíval kdo to je okamžitě ho zvedl a nezajímalo ho že je u stolu. Asi to muselo být vážné.
,,Co se stalo?!" řekl velice rychle a těkal očima po mém obličeji.
,,Jedeme tam." vyštěkl po chvilce a okamžitě vstal od stolu. Následovala jsem ho a v žaludku se mi usadil kámen strachu.
,,Davide co se děje?" zajímala se jeho matka, ale David se díval na mě očima plnýma strachu a bolesti.
,,Emily, Stuart měl autonehodu." řekl a stiskl mi ruku. Matně jsem zaregistrovala Rosemary která mě během malé chvíle objala, ale já jsem byla po té jednoduché větě naprosto omámená. Slyšela jsem jak David něco vysvětluje rodičům zatímco mě Batista podpíral a něco mi šeptal, ale nic z toho nebylo důležité. Jediné co jsem dokázala vnímat je to, že můj Stuart měl autonehodu a ten co volal Davidovi musel být někdo z nemocnice. Všechno kolem mě probíhalo celkem rychle, ale já si připadala jako ve zpomaleném filmu. Uvědomovala jsem si i Davida který mě skoro násilím odtáhl k autu a opřel mě o něj zády.
,,Emily! Emily, slyšíš?" klepal se mnou a já se na něj podívala.
,,Emily, no tak, mluv se mnou." zaprosil, ale já jsem v hlavě nemohla najít jedinou myšlenku, kterou bych mu mohla říct. Co chce slyšet?
,,Vezmi mě za ním." vydechla jsem, nechala jsem se nacpat do auta a pak jsem jen vnímala míhající se krajinu kolem. Všechny pocity se někam vytratily a já vnímala jen prázdnotu a strach, možná jsem i na malý okamžik zavřela oči, ale po chvíli jsme zastavily před zelenou budovou nemocnice a probral mě Davidův dotek když mi pomáhal ven z auta.

Uvnitř mě do nosu praštila vůně desinfekce a já se částečně vzpamatovala, jsem tady. Stuarte, jsem tady. David mě za sebou táhl jako hadrovou panenku a když jsme se zastavily u kruhového pultu za kterým seděla starší blondýnka, začala jsem se kolem sebe nervózně ohlížet. On tu někde je.
,,Stuart Castello, kde leží?" vyštěkl na ní David a já se na něj překvapeně podívala, odkud ví, že máme stejné příjmení? Nechala jsem si ho v patnácti změnit, protože je Stuart jako můj otec, vychoval mě a zasloužil si to.
,,Vzadu." ukázala nám na prosklenou místnost až na konci chodby a já se Davidovi vytrhla abych se tam mohla rozběhnout. Když jsem prudce otevřela skleněné dveře uviděla jsem ho. Můj Stuart ležel v posteli se spoustou hadiček vedoucí dovnitř a ven z těla a až tehdy jsem se dokonale probudila a se slzami v očích jsem klesla na kolena.
,,Stuarte..." vydechla jsem s dlaněmi na rtech a během chvilky mě objaly ruce Davida a s jeho pomocí jsem se postavila.
,,Emily, je mi to líto..." zašeptal mi když mě odvedl blíž k jeho posteli a já vzala Stuarta za ruku. Byla tak nehybná a ztuhlá.
,,Přežije to, že ano?" zvedla jsem k Davidovi hlavu, ale on tu svojí sklopil. To mohlo znamenat jediné, zavzlykala jsem a on mě objal.
,,Princezno, tolik mě to mrzí." šeptal mi do vlasů a já chtěla křičet, řvát a do něčeho mlátit.
,,Nestihla jsem se s ním rozloučit." vysoukala jsem ze sebe přidušeně a on se zhluboka nadechl.
,,Ach Emily...tohle dokážu zařídit..." řekl a já v tu chvíli přestala brečet.
,,Co? Cože?" řekla jsem a zvedla k němu uslzené oči.
,,Emily, tak dlouho jsem čekal na vhodnou chvíli a řeknu ti to v tu nejméně vhodnou." povzdechl si a kousek ode mě poodstoupil. Já jsem ale potřebovala jeho náruč a tak jsem se k němu znovu přitiskla.
,,Máme něco přes hodinu, pojď se posadit. Řeknu ti všechno." povzdechl si a sedl si do křesla v pokoji. Já jsem se mu usadila na klíně a hlavu jsem si opřela o jeho hrudník. Uklidňoval mě tlukot jeho srdce a když začal mluvit, zavřela jsem oči.