Mistake [Tayvin fan fikce] CZ

23. část

Adam
Otevřel jsem dveře a potichu vešel dovnitř. Bylo už celkem pozdě, takže sem se potichu zul a šel směrem do obýváku. Všude bylo ticho, tak jsem si myslel, že Taylor už dávno spí.

"Kde jsi byl?" ozval se najednou Taylořin naštvaný hlas. Okamžitě jsem se otočil a šel směrem ke gauči. "Ty nespíš?" zeptal jsem se potichu a přisedl si k ní. "Ne, Adame. Celou dobu tady na tebe čekám!" vyjela na mě a já si jen povzdechl. "Zdržel jsem se ve studiu." špitl jsem a pokusil se s ní proplést prsty, jenže ona se pouze odtáhla a uraženě si založila ruce na prsou.

"Psal jsi mi, že budeš doma nejdéle v šest hodin a teď už je skoro půlnoc. Adame, okamžitě mi řekni kde jsi byl!" vykřikla a postavila se na nohy. Nechápavě jsem se na ní podíval a podrbal se na zátylku. "Taylor, já se omlouvám, akorát jsem ti zapomněl napsat, že se zdržím. Vždyť víš, že teď makáme na nové hudbě, takže jsem se opravdu akorát zdržel ve studiu".

Taylor se akorát sarkasticky zasmála a poté si naštvaného prohrábla vlasy. "No jasně. Ve studiu. A nebyl jsi tam náhodou s někým?!" křikla znovu a naštvaně rozhodila rukama do vzduchu. Pomalu jsem se zvedl a přiblížil se k ní. "Taylor, tohle bych ti neudělal! Opravdu jsem byl ve studiu, prosím věř mi. A nerozčiluj se takhle, rozhodně ti to neprospívá, když jsi těhotná." odpověděl jsem a pohladil jí po vlasech. Taylor se ovšem ode mě rychle odtáhla a nevěřícně se na mě podívala. "Lžeš mi, Adame.." špitla a poté se sebrala a vyběhla po schodech do druhého patra.

Nešťastně jsem se svalil na gauč a obličej složil do dlaní. Co jí to popadlo? Nevěří mi snad? Skončí to takhle?

Se slzami v očích jsem pomalu usnul..

RÁNO

Taylor
Ráno mě probudila sluneční paprsky, které zářily skrze okno do mého obličeje. Rozespale jsem se převalila na druhou stranu a otevřela oči. Adam tam nebyl. Určitě se po tom, co jsem mu ztropila tu žárlivou scénu sebral a odešel.

Nešťastně jsem se posadila a povzdechla si. Co mě to sakra včera popadlo?! To bude tím těhotenstvím..změny nálad. Nebo jinak si to vysvětlit neumím.

Pomalu jsem sešla do prvního patra a vešla do kuchyně. Položila jsem si na kuchyňskou linku hrníček a začala si dělat kafe. Poté jsem ze skříňky vyndala kočičí jídlo a nandala jsem ho do mističek. Olivie už nedočkavě postávala u mých nohou a jakmile jsem k ní mističku přistrčila, pustila se do jídla.

Nikde jsem však nemohla zahlédnout Meredith. Ovšem, ona je přece jen takový trochu samotář. Vyšla jsem z kuchyně a zamířila do obýváku. "Mer! Jídlo!" zakřičela jsem a rozhlížela se kolem sebe, jestli jí někde nezahlédnu.

"A mně by si něco k snědku nepřinesla?" ozval se najednou Adamův rozespalý hlas. Rychle jsem šla směrem ke gauči a podívala se na něj. Ležel rozvalený na gauči a v náručí držel Meredith.

Šťastně jsem se k němu přitiskla a objala ho. Do očí se mi nahrnuly slzy a já měla pocit, že už ho nikdy nepustím. "Ty jsi neodešel?" špitla jsem a Adam se ode mě trochu odtáhl. "Ne, nedokázal bych to." řekla a poté se pousmál. "Omlouvám se Adame, opravdu mě to moc mrzí. Nevím, co to do mě vjelo.." odpověděla jsem a sklopila zrak.

Adam si se mnou propletl prsty a vtiskl mi malý polibek do vlasů. "To je dobrý..Já tě chápu.." zašeptal a poté se natáhl a přitiskl své rty na ty mé.

Ahoj!
Tahle část je trochu kratší než normálně, ale snad nevadí :)

Já vím, tenhle díl je trochu o ničem, ale příště to snad bude lepší :D :)

Teri