Black Whirlwind |CZ| |PROBÍHÁ KOREKCE|

Kapitola 1

Dobelhala jsem se k ránu do koupelny a podívala se na svůj odraz v zrcadlo. Bože! Moje zrzavé vlasy vypadají, jako by je zasáhl blesk, celkově vypadám, jako bych s někým zápasila. Nevadí, popadla jsem kartáč ležící na vedlejší polici a vlasy si rozčesala, abych hned po ránu nevystrašila mé rodiče.

„Dobré ráno zlato" pozdravila mě starší blondýnka za barem, jakmile jsem se zjevila v kuchyni. Chladné kuchyňské lino působilo, že se mi objevovala husina pokaždé, kdy na ni moje nohy dopadly.

„Dobré mami" oplatila jsem jí pozdrav, posadila se na vyvýšenou barovou židli a přisunula si misku s cereáliemi, která tu už byla pro mě nachystaná.

„Honem se najez, musíme ještě do centra, otec tam bude čekat" řekla mezitím co si otírala vlhké ruce do utěrky. Tiše jsem si povzdechla a přikývla. Čeká mě nový úkol a nová mise, necítím se zrovna nejlépe, ale na to už jsem zvyklá.

*****

S mámou jsme dojely do centra v rekordním čase, Londýn je obrovské město a záplava turistů je tu na denním pořádku, proto bylo dosti zvláštní, ačkoliv je to tu normální, že jsme nemusely stát v koloně. Chtěla jsem mít už všechno z krku, takže jsem prostě zamířila tam, kam mě nohy nesly, kdyby mě blonďatá hlava vedle mě, (v překladu máma) nezatáhla do supermarketu, cukrárny, knihkupectví a pak ještě do butiku, kde mi vybrala nějaké věci, které jsem si musela strčit do kufrů, který jsem ke své smůle vláčela s sebou.

Poznámka a rada pro příště: Nechoďte s mámou nakupovat!

*****

Konečně! Konečně jsme seděli u kašny v samotném srdci nákupního centra a popíjely s mámou kávu, zatímco jsme čekali na tátu. Trvalo mu to, ale to by nebyl on, kdyby si nedával načas, takže jsem v klidu pobíjela své latté a poklepávala prsty na plastové víčko kelímku. Nikdy pro mě nebylo starostí přemýšlet, kde asi je nebo co dělá, ale teď jsem chytla nepříjemné podezření, kde je tak dlouho, protože tu na nás už přeci jen měl čekat.

Snad ho tu nikdo nepoznal a nedostal se do problémů. Blesklo mi hlavou, ale tu myšlenku jsem hodně rychle vypudila z hlavy, táta byl profík a že by se nechal chytit tady. Ne, to rozhodně nepřicházelo v úvahu.

Zatím co jsem tak seděla a popíjela kávu, máma vedle mě se začala hihňat a velké ruce zakryly mé oči. Usmála jsem se.

„Ahoj tati" řekla jsem a jakmile táta sundal ruce z mých očí, naskytl se mi pohled na dobře udržovaného černovlasého čtyřicátníka v dobře padnoucím obleku s denním strništěm a velkým úsměvem na rtech. Okamžitě jsem odložila kelímek kávy a postavila se, abych toho Valibuka (v překladu táta) mohla obejmout.

„Zdravím dámy, připravené?" Kývla jsem, i když jsem tím lhala nejen jemu ale i sobě, z Londýna jsem nevystrčila paty snad.....ehm o tom až jindy

„Zde máš všechny potřebné doklady, peníze a klíče od tvého bytu. Nezapomeň, že tvým úkolem je George Peterson. Musíš ho zlikvidovat co nejdřív. A-„než stačil větu dopovědět, odpověděla jsem za něj ,,a hlavně žádné slitování."

Otcova ramena se dmula pýchou, ale pro mě to spíš byla básnička, kterou jsem si opakovala před každou akcí, takže něco takového podle mě na místě nebylo

„Dej na sebe pozor" šeptl a stiskl mi rameno, lehce jsem kývla a donutila se k lehkému úsměvu. Matka chytla otce za ruku a já popadla svůj kufr, díky bohu na kolečkách, a vydala se s nimi na letiště.

*****

Bohužel, takové štěstí jako při cestě do centra jsme neměli, takže jsem byla ráda, že jsem měla místenku v letadle, které mělo odlétat už za chvilku, zabukovanou měsíce předem. Do haly obrovského letiště London Gatwick jsme dorazili jen tak tak, navíc začalo být podzimní počasí neúprosné a ve chvíli, kdy jsme do haly doběhli se rozpršelo. Můj let měl odlétnout za 10 minut, takže jsem neváhala a šla se odbavit. Hlava se mi plnila katastrofálními myšlenkami, protože jsem viděla až moc filmů, kde letadla spíše padala, než létala. Navíc tohle byl můj první let, takže ta nervozita, ze které hrozilo, že se můj žaludek na místě převrátí, byla na místě

Ujistila jsem se, že jsou mé kufry v pořádku, jelikož jsem nevěřila letištnímu personálu a šla se naposledy rozloučit s rodiči. Nebylo to příjemné loučení, ale na jednu stranu bylo osvěžující se od těch dvou vzdálit více než na 2 kilometry.

„Dej na sebe pozor Jane" rameno mi sevřela drobná ruka, než mě do náruče přivinulo i její malé tělo, nenechte se ale zmýlit, byla silnější než kdejaký chlap!

„Neboj mami, hned jak doletím, tak ti zavolám" máma jen kývla, a i když jsem jí neviděla do tváře, dokázala jsem si živě představit, jak teď zadržuje slzy. Ihned jak se odtáhla, objal mě táta.

„Bude to nebezpečné Jane, ale věříme ti, přesto buď ale opatrná, zvědové jsou všude a je to nepřátelské území." Protočila jsem oči v sloup a odtáhla se „nejsem dítě a tohle není válka tati, dám na sebe pozor."

Oba se na sebe podívali, a nakonec jsem si vysloužila kývnutí. Hodila jsem si kabelku přes rameno a naposledy se na ně otočila, zrovna ve chvíli, kdy hlásili odlet letadla do New Yorku. Déšť venku byl stále neúprosný, přesto jsem ale přeběhla až k letadlu skoro suchá a na schůdkách do letadla se naposledy otočila k masivní budově za mnou. Poslední nádech a sbohem Londýne...

OPRAVENO