Školní výlet | BTS

7.den

"Vstávej vorvani! Dělej! Pohni tím zadkem!" Skákala po mě Hea a snažila se mě vzbudit. Koukla jsem se na telefon. 7:00 Ta holka si ze mě fakt dělá prdel ne. Pomyslela jsem si a zavřela oči.

"Hele jestli chceš vědět co maj pro nás kluci za otázku, tak se rychle zvedej!" Křičela na mě rozčílená Hea a začala mě mlátit polštářem.

"Jo, už se zvedam, tak ze mě laskavě slez" Šťouchla jsem do ní a snažila se zvednout.

Prostřídaly jsme se v koupelně a oblékly se. Šla jsem si obout boty, ale to už Hea byla na cestě a utíkala k chatce kluků jako kdyby jí naháněl hladovej velbloud. Když tam doběhla, začala mlátit do dveří a čekala až jí konečně někdo otevře. Dveře se otevřely až když jsem došla k chatce i já. Což jí dost naštvalo a já jsem se jí pěkně vysmála do xichtu, protože na mě nepočkala.

"Tak jaká je otázka? Hm? Dělejte mluvte!" Začala hulákat Hea. Ve dveřích stál pouze rozespalý Namjoon v pyžamu a vtipných pantoflích a koukal na ní dost nasraným pohledem. Ještě měl slepené oči od spánku, takže mu chvíli trvalo než zjistil kdo to na něj křičí hned takhle po ránu.

"Stačilo by říct dobré ráno Namjoone..!" To bylo jediný co jí na to řekl a naznačil nám, že máme jít dovnitř.

"Sedněte si tady a chvíli počkejte. Zajdu vzbudit ostatní.." Řekl a rozběhl se po schodech nahoru. Kluci přišli během pěti minut. Všichni byli ještě v pyžamech a podle toho co měli na hlavě předpokládám, že se ani neviděli v zrcadle. Sedli si vedle nás ke stolu. Chvíli na nás koukali a pak Namjoon spustil, protože jediný uměl dobře anglicky.

"No.. nevím jak bych začal.. Manažer nám před odjezdem řekl, že až se vrátíme, tak mu budeme pomáhat najít nějaké pomocnice, které by s náma jezdily po koncertech, pomáhaly nám s výběrem oblečení a tak dále.. S klukama nás napadlo, jestli by jste s námi nejely do Koreje a pomáhaly nám vy dvě."

Když to Namjoon dořekl, obě jsme na něj koukaly jak na svatej obrázek. Ani jedna z nás nebyla schopná odpovědět. Kluci na nás nadšeně zírali a čekali na odpověď.

"Víte... já.. no.. tohle jsem nečekala.." Vykoktala jsem ze sebe a po jednom jsem je projížděla pohledem.

"Takže nechcete?" Zeptal se smutně Tae a všem sklesly veselé výrazy v obličeji.

"Moc rády by jsme s vámi jely, ale má to jeden háček.." Promluvila Hea.

"Jakej háček?" Řekl Jimin a nadzvedl levé obočí.

"Máme tady rodiny, všechny věci máme doma a Nam mamka chce, aby Nam šla na vysokou.." Odpověděla Hea smutně.

"Vysokou si Nam může udělat v Koree, věci dneska vyzvedneme a s rodiči můžete komunikovat přes skype..." Řekl Jin se širokým úsměvem.

"A kde budeme bydlet?" Konečně jsem byla schopná něco říct.

"No zatím by jste bydlely u nás v dormě a později by jste si našetřily na něco vlastního.." Odpověděl Namjoon a opřel se o židli.

"Nevím jak Nam, ale já jdu do toho.." Vykřikla nadšeně Hea a utíkala někam pryč z chatky.

"A co ty?" Koukl na mě Jimin s jeho dětským úsměvem.

"Pokud proti tomu mamka nebude nic mít....... tak klidně" Vyjekla jsem a Tae mi nadšeně skočil okolo krku.

"Tak si jdi sbalit a za hodinu zajedem k vám domů, kde si zabalíte potřebné věci. My zatim zařídímě vízum a letenky. Učitelce řekněte, že pro vás přijeli rodiče, aby nebyly zbytečné problémy." Promluvil Hobi a šli si s klukama sbalit kufry. Na to jsem jen přikývla.

Utíkala jsem do chatky. Hea už měla skoro sbaleno. Začala jsem všechno házet do kufru, tak jak mi to přišlo pod ruku. Hodina je přecejenom krátký čas na balení pro člověka, jako jsem já. Když jsme měly sbaleno, řekli jsme učitelce, že pro nás přijel Hey táta. Potom jsme se jenom rozloučily s Alexem a utíkaly k velké černé dodávce. Kookie naházel naše kufry do kufru a šli jsme si sednout. Musela jsem sedět na Hee, aby jsme se do toho auta vůbec vešly.

Doma:

"Mami stěhuju se na pár týdnů do Koreje." Řekla jsem mamce a šla si sbalit všechny potřebné věci. Mamka jen přikývla. Docela se divím, že ani neprotestovala, ale na jednu stranu už jsem přece dospělá a můžu žít kde chci. Najednou mi zapípal telefon. Byla to zpráva od Jina.

Bohužel musíte počkat na potvrzení víza. Letenky máte zaplacený a má je u sebe Hea. Vízum budete mít během týdne. Budeme na vás čekat na letišti v Incheonu.     -JIN-

Přestala jsem balit a lehla jsem si na postel s notebookem. Pustila jsem si nějaký film a přemýšlela, jestli to všechno nebyl jenom sen. Znova jsem se podívala na zprávu od Jina, abych se ujistila, že to sen opravdu nebyl. Usmívala jsem se jak idiot a měla jsem chuť křičet a plakat štěstím.

Všechno mi začalo docházet až když jsem si lehla do vany. Třeba už nikdy neuvidím svojí rodinu. Budu žít v domě s mojim bias. Budu žít tam, kde jsem vždycky chtěla žít.

To byly myšlenky, které mi v hlavě probíhaly pořád dokola. Vylezla jsem z vany, dala si vlasy do ručníku a oblékla si pyžamo. Lehla jsem si do postele a na notebooku jsem projížděla všechny sociální sítě. Instagram byl plný fotek BTS na letišti. Docela mi jich je líto, že je pořád všichni fotí. Horší by bylo, kdyby fanynky zjistili, že tam na nás kluci budou čekat. Opravdu nepotřebuju, aby mě nějaká bláznivá fanynka přetáhla foťákem po hlavě. Některý fanynky dokážou být opravdu agresivní. Třeba jako Hea, když lajknu Sugovi fotku.

Z přemýšlení mě vyrušila mamka, která mi přinesla tašku, kterou jsem zapomněla na chodbě.

"Hoď to támle.." Řekla jsem potichu. Usmála se na mě, popřála mi dobrou noc a zavřela za sebou dveře. Chvíli jsem se ještě učila nějaké korejské fráze. Potom jsem zavřela notebook a položila ho na stůl vedle postele. Přetočila jsem se na bok a zavřela oči. Nešlo mi usnout. Asi hodinu jsem se přetáčela z boku na bok, až jsem nakonec usla.                                               

Děkuju moc za přečtení. Kapitoly jsou zatim o ničem, ale snad se vám to líbí. Ještě ani nevím jak příběh skončí, ale mám naplánováno ještě hodně kapitol, takže se máte na co těšit. ^^     
-Nam-