Školní výlet | BTS

Smrt?

-Pohled Hey-

Otevřela jsem oči a cítila jsem šílenou bolest hlavy. Absolutně nechápu kde to jsem. Když jsem se chtěla pohnout, zjistila jsem, že jsem svázaná na židli. Pomalu jsem zvedala hlavu. Neskutečně to bolelo a měla jsem pocit, jakoby mi ta hlava měla prasknout. Nedokázala jsem ani přemýšlet. Tupě jsem zírala do země a všechnu sílu, co jsem v sobě měla, jsem dala do krčních svalů, abych zvedla hlavu.

Odlepila jsem oči od země. Pohledem jsem projela šedou menší místnost. Jenom zdi, já a nějakej svázanej týpek vedle mě. Počkat.. Co?.. Osoba vedle mě spala, jako tělo bez duše. Proč jsem tady? Hlavou mi stále probíhala jedna a ta samá otázka. Potřebovala jsem šíleně na záchod. Chtěla jsem zakřičet, ale bohužel. Nešlo to. V puse jsem měla narvanej hadr. Tohle je jenom zlej sen, že? Začala jsem se smát. Ze smíchu se ale zanedlouho stala zoufalost. Tichou místností se teď ozývaly tiché vzlyky.

Tohle nemůže bejt pravda.. Určitě zachvíli přiběhnou kluci a Nam a budou se smát.. Určitě.. Čekala jsem. Čekala jsem dlouhé minuty. Každá sekunda znamenala věčnost. Co semnou bude? Nevim.. Tohle celý má dvě možnosti. Buď mě znásilní, nebo prodá.. Měla jsem sice krátkej život.. Ale užitej. Každá chvíle s Nam.. Každá chvíle s tátou, Alexem nebo klukama.. Bylo to pěkný.. Začala jsem se smát. Teď už ti nebyl veselej smích. Byl to smích psychopata. Byla jsem smířená úplně se všim. Hold mi prostě osud nepřál.. Smála jsem se dlouho..hlasitě.

„Čemu se směješ?" Promluvila teď už nespící osoba vedle mě. Otočila jsem se na něj a pokrčila rameny. Chvíli jsem na něj zírala a pak mi to došlo. Byl to Tao a nechápu co tu dělal. Nějakym způsobem ke mě na židli přiskákal a volnou rukou mi vyndal hadr z pusy. „Co tu děláš!?" propálila jsem ho pohledem. „Z otce se mi stal psychopat.. Dřív to nebylo tak zlý.. Jen si na všem vylíval zlost... Bylo to hlavně kvůli tomu, že zemřela matka..Ale teď? Od tý doby co ho Nam odmítla, tak má vražebný sklony..." odpověděl s poker facem. „To ale nevysvětluje proč jsi tu ty.." Mluvila jsem docela v klidu. Vtipné, že? Nějak mi ani nedocházelo, že jsem tam svázaná. „Ani nevim.. Vlastně.. Ani nevim jak jsem se sem dostal.. Jediný co si pamatuju je, že mě večer v pokoji zmlátil a pak jsem se probudil tady.." Pokrčil rameny a zabořil oči do země. „A proč jsem tu já?" Smutně jsem se na něj podívala. „Otec udělal photoshop.. Na té fotce jsi ty a Tae. Hodně dlouho ze mě doloval koho má Nam ráda... Pak jí to anonymně poslal. Zjistil, že letíte do Taegu. Celou dobu vás sledoval. I v hotelu. Díky tomu, že je Nam výbušná, tak jsi tady..." Odpověděl to tak klidně, až mi to bylo nepříjemný. „Tobě nevadí, že jsi tu?" Sledovala jsem každý jeho pohyb. Byl celý pomlácený. Vypadal tak strašně zranitelně. „Jsem smířenej i se smrtí.. Nic horšího, než to, že jsem musel opustit Exo už neni. Je mi jedno, jestli mě zabije, nebo znova zbije. Všechno co jsem měl jsem už dávno ztratil.." Pokrčil rameny a se slzama v očích se usmál.

Někdo otevřel dveře. Byl tam Taovo otec. Měl v očích tolik nenávisti a pomstychtivosti. Šel z něj strach. Připomínal mi smrt. „Tak co holoubátka jak se vám spinkalo?" Začal si hlasitě smát. Ten smích byl jak řinčení řetězů. Viděl na mě, jaký k němu cejtim odpor. Přišel ke mě, chytil mě pod bradou a vlepil mi facku. „Takhle se na mě koukat nebudeš holčičko." Řekl to tak nechutným hlasem, že mi po těle naskočila husina. Usmál se a šel k Taovi. „A co ty? Nevděčnej spratku?" Vlepil mu facku. Dvojnásobnou než mě. Tao si odflusnul. „Nedělej mi tu bordel.." usmál se na něj a chytil ho za ucho, který mu úplně zkroutil. Tao bolestně zasičel.

Všimla jsem si, že má můj telefon v zadní kapse. „Pane.. Můžu se prosím vyčůrat?" Zoufale jsem se na něj podívala a pokusila se o úsměv. Chvíli přemýšlel, ale nakonec souhlasil. Odvázal mě a doprovodil mě na záchod. Snažila jsem se zjistit kde jsme, ale marně. Po cestě jsem mu opatrně vyndala telefon z kapsy a schovala si ho pod tričko.

Vedl mě zpátky do té místnosti. Chtěl mě znovu svázat, ale kopla jsem ho do rozkroku a on se svalil s bolestí na zem. Lanem jsem mu svázala ruce a nechala ho na zemi. Rozeběhla jsem se k Taovi a rozvázala ho.

Vyběhli jsme ven a místnost zamkli. „Mam telefon.." usmála jsem se a vyndala ho z kapsy. „Ale neni tu signál.." Tao se podrbal ve vlasech a přemýšlel. Zahlídla jsem okno, ke kterému jsem se hned rozeběhla.

Byli jsme asi v 10ti patrové opuštěné budově. „Musíme se odtud nějak dostat!" Začala jsem histerčit a máchat rukama kolem sebe. „Tady.. Byly schody.." Tao upřeně koukal do hluboký díry. „Musí tu být jiná cesta.. Jak by jsme se sem asi dostali.." protočila jsem očima a začala zmateně běhat po budově.

- Pohled Nam -

Tae mě chytil okolo ramen a vrátili jsme se zpátky za klukama. „Proč ses tak najednou rozeběhla?" Zeptal se vyděšeně Kookie. Podala jsem mu telefon se zprávou. „To si děláš prdel!" Vykřikl Namjoon, když si zprávu četl přes Kookieho rameno. Zakroutila jsem hlavou. „Musíme jí najít..!" vykřikl Hobi. Ostatní jen přikyvovali. Pozítří maj kluci koncert, takže na to máme jen zítřek. Bojím se, jestli třeba není mrtvá.. Na to nesmím myslet.. Dala jsem si facku. „Jak jí ale máme najít, když nevíme kde je?" Přišel ke mě Jimin a chytil mě kolem ramen. Rychle jsem ho obejmula a zabořila mu hlavu do hrudníku. „Já nevim.." Zamumlala jsem.

- Pohled Hey -

S Taem jsme procházeli nějakej kumbál. Byl docela temnej, ale mohla tam být ukrytá nějaká ukrytá cesta. Ozvala se hlasitá rána a zvuk zamykání. „Doprdele!" zakřičel Tao a rozběhl se ke dveřím. „Vy jste si mysleli, že tak snadno zdrhnete? Mam to tu celý pod palcem.. Mam i náhradní klíče od všech dveří.. A jen aby jste věděli.. V uličce za rohem je výtah." zase on.. Zas ten jeho hlasitej smích. Zoufale jsem se sesunula po zdi k zemi a začala jsem brečet.

•-------------------------------------------•

~Annyeong~
Je tu další nezajímavá část.. Extra votes ani komentáře nepřibyly, což se dalo čekat. Ale chtěla bych hrozně moc poděkovat @Just_Nii , která od začátku hlasuje pro každou část. Takže bych tuhle část.. Ikdyž je trochu o ničem, chtěla věnovat jí... ❤️

~사랑해❤️~