Byla jsem nervózní a v hlavě jsem měla zmatek. S tím, že si mě Oliver s Al a ostatními odchytí jsem nepočítala. Obzvlášť ne ve středu po škole, když nikdo nikam do žádného klubu nechodí.
"Chris, co se děje?" vypadali... ustaraně.
Jenža já si místo odpovědi zapálila cigaretu. Pomalá smrt? Možná. Já bych ale teď potřebovala tu rychlou.
"Poslední dobou jsi nikam nechodila. Už skoro vůbec nepijeme a po škole se vždycky vytratíš a víme o tobě až druhej den... Co děláš? Za kým to pořád chodíš?"
Pravdu? Chtěla jsem jim to říct. Že jsem se zamilovala, že jsem teď šťastná i bez chlastu a společnosti lidí, co neznám. Ale v jejich očích se odrazila moje budoucnost. A proto jsem vydechla kouř a vykašlala se na tebe, cos už dávno na mě musela čekat před konzervatoří. Šla jsem je uklidnit. Do klubu. Opít se. S nimi.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.