We [CZ]

Nothing.

Hladila jsem tě po vlasech. Klidně jsi oddychovala, držíc mě svýma rukama pevně při sobě. Dneska byla poslední noc s tebou. Dneska to bude poslední ráno, kdy tě uvidím. Nemohla jsem spát. Chtěla jsem si pamatovat tu každičkou vteřinu strávenou s tebou. Ve stejné posteli, pod stejnou peřinou. 

"Nemusíš na mě zírat tak upřeně, Christine," zamumlala jsi potichu a otevřela svoje krásné oči. 

"Chci si tě pamatovat, Angie," pokrčila jsem rameny a s úsměvem jsem tě políbila.

"Ale já se vrátím, Chris. Budu tam jenom rok. To vydržíme," bylo krásné si tyto řeči namlouvat. Bolestné ovšem bylo, že jsme obě věděly, jak to bude doopravdy.

"Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybychom se v tom baru nepotkaly..." pustila jsi mě a lehla si na záda. Sledovala jsi bílý strop a já věděla, že se vracíš k tomu prvnímu momentu, kdy jsme se střetly. 

"No, rozhodně bych nedělala tohle," políbila jsem tě na tvář.

"A taky tohle," sjela jsem rty trochu níž, až na tu jamku mezi klíčními kostmi.

"A nebo tohle," tentokrát jsem zapojila i ruce a přitáhla si tě k sobě.

"Dobře, rozumím... možná to stačí," zasmála jsi se a sama si moje rty přitáhla k těm svým.

"Dobře. Už by ses měla pomalu začít chystat. Uvidíme se na letišti," usmála jsem se na tebe, i když za tím úsměvem jsem se rozpadala na miliony kousků. 

"Dobře."

Vyhrabala jsem se z postele jako první a začala se oblékat. Když jsem byla hotová, nerozloučila jsem se, protože už jsi okupovala koupelnu. Věděla jsem, proč ti tak trvá. Nehledě na tvůj pláč, co se ozýval za dveřmi, jsem splnila to, co jsem plánovala. Rychlím krokem jsem prošla bytem, až k vchodovým dveřím. 

"Sbohem, Angie," zašeptala jsem. Cítila jsem, že se mi oči plní slanou vodou a jedna po druhé slze stéká dolů po mé tváři. S batohem na zádech jsem šla pomalu ulicemi pryč od tvého bytu. Něco mi chybělo. Nebyla jsem to já, kdo teď vlastnil tohle tělo. 

Naposledy, před odbočkou, jsem se podívala do tvého okna. Svítilo se v něm. Věděla jsem, že mě teď hledáš v ulici. Proto jsem stála tak, že mě přes vysoký dub nemohlo být vidět.

"Hej!"

Zlomený pohled jsem přesunula na známý hlas. Kevin.

"Chris, že? Co se stalo?" podívala jsem se na něj. 

Jeho pohled už nebyla tak prázdný. V lesku jeho očích jsem viděla určitou naději. Kam se asi tak poděla ta moje? Holka, které jsem věnovala srdce, mě opouští. Ztratila jsem přátelé. Můj život vlastně skončil dřív, než začal, protože domů jsem se už vrátit nemohla. A to všechno kvůli ní. Ne... kvůli mě. To já ji milovala. To já nemohla myslet, když jsem se koukla do jejích očí, když jsem se dotýkala její jemné kůže, když jsem rty líbala její rty, tělo... To moje srdce tlouklo při každém vyslovení jejího jména. To ona mě totiž dělala šťastnou, i když jen na tuhle chvíli.

Věděla jsem, že skrčený papír v jejím kufru mě tížil víc, než balvan, co jsem nesla v hrudi. Nemohla jsem na to letiště přijít. Nemohla jsem se s ní rozloučit. Ona to věděla. Četla ten dopis už večer, když si myslela, že spím a ona se předtím snažila zkontrolovat, zda má vše v pořádku.

Věděla jsem taky, že pokud bych to neudělala já. Udělala by to ona. Byla to jen dětská láska. Musela skončit. 

"Nic. Nic se nestalo."

THE END.

/nebojte, bude ještě epilog :D