We [CZ]

The World will hate you.

Bolestí jsem sykla, když jsem si to triko zkusila sama přetáhnout přes hlavu. Rychle jsem vrátila ruce do původní polohy a pokusila se to udělat znovu, po té chvilce oddechu. Zase jsem to přes tu bolest nedokázala.

"Ukaž mi to," ruce jsi mi zvedla tak nahoru, až kam jsem ti to dovolila a potom mě z toho kusu látky dostala ven.

"Každou minutou mám větší a větší chuť vzít tátovu baseballku a jít mu rozmlátit hubu," z hrdla mi vyšlo uchechtnutí, když jsi to zašeptala.

Podívala jsem se nejdřív na svoje ruce a potom to ostatní. Štěstí bylo, že mikiny jsou můj denní outfit. Vždycky.

"Angie. Možná... Možná bych měla odejít. Není to správné," ta slova mě bolela. Jenže při pohledu na to, co s mým tělem dokázal a kvůli čemu to udělal, jsem začala pochybovat.

"Tohle je jako rozchod?" zdála ses být úplně v klidu. Nechápala jsem to. Dál jsi pokračovala v lepení náplastí na mé tělo, litím kysličníků na již zaschlé rány, a mazáním masti na rudé šlehy od řemene.

"Neměly bychom být spolu..."

"Christine. Já se s tebou odmítám rozejít. Patřím k tobě stejně tak, jako ty patříš ke mě. Klidně ukážu celému světu, na kom mi záleží..." podívala ses mi do očí. Přímý a tvrdý pohled do syté modré, potemnělé zlobou, mi sebral další námitky z úst. Až na tu jednu.

"Jenže svět tě za to bude nenávidět."