We [CZ]

Play a game.

"Všechno se nám to krásně dojebalo, viď?" pohladila jsem naposledy Mikea, který se šťastně rozvaloval ve svém rohu s plastovou hračkou. Opatrně jsem se ještě ujistila, že rodiče ještě spí a taky že ano.

Sebrala jsem si z věšáku kabát a následně opustila byt. Pršelo, ale já stejně nevlastnila deštník, který by mě před tím dokázal ochránit, takže jsem si jen nasadila kapuci a utíkala uličkami pryč. Nohy mě studily, protože plátěné boty nikterak nezastavovaly vodu, co se valila jako nová řeka po silnici.

Díky tomu, že jsem byla zvyklá zdrhat před ostrahou v klubu, dobíhat všemožnou městskou dopravu a ještě jsem zvládala každý měsíc požadavky naší profesorky z těláku, dokázala jsem před konzervatoř doběhnout včas.

Doufala jsem... že tě tu potkám, že se ti omluvím tak, jak se patří. Nevnímala jsem pohledy ostatních holek, co se sem nesly jako nějaké vznešené princezny, a které upíraly oči na cigaretu mezi mými rty. Nevnímala jsem ani namóděné frajírky, kteří byli skoro víc upravení než ty děvčata.

Tedy... nevnímala jsem je do té doby, než jsem tě uviděla. A nevím, co se stalo, ale všechny moje plány na omluvu se vypařily. Všechno špatné svědomí zmizelo jako by ani neexistovalo, jakmile jsem tebe viděla s jeho rukou přes tvá ramena. Vyrazila jsem kupředu, přímo tak abych ti vstoupila do cesty. Cigaretu jsem odhodila na mokrou zem a potom, co jsi se střetla pohledem s tím mým, jsem zahlédla paniku v tvých očích. Bylo mi to jedno.

"Tak já se ti mám omlouvat, Angie? Víš..." uchechtla jsem se na tím, jak strašně jsem byla stupidní, "... příště bych ocenila, abys volila jiný přístup k lidem, když si už nebudeš mít s kým hrát."