Made in Los Angeles//j.m. martin and ment fanfiction

Dva se hádaj, dva se smějou... nebo ne?

Bára

Seděla jsem na posteli a v hlavě se mi přemítaly scénáře jak to může dopadnout. Buď se na mě Martin vykašle, nebo ho sem Kai dokope a nebo pochopí pravdu. Upřímně nejradši bych tu třetí variantu ale ta druh taky není k zahození..

Náhle se rozezněl zvonek u dveří a já pomalu vstala. Došla jsem ke dveříma otevřela. Stála tam Kai a Honza. Nebyli však sami. Byl tam i Martin. V bílém letním tičku mu to neuvěřitelně slušelo, ostatně jako vždy. Okay Barbucho, právě říkáš o klukovi, který tě nazval děvkou, že je pěkný. Takže stop.

Podíval se na mě těma nádhernýma hnědýma očima. Bože, jak na něj jen dokážu být naštvaná?

‚‚Bári,'' promluvil na mě. Najednou jsem se cítila tak nějak, rozpolceně. Vím že musím být naštvaná, ale je mi to tak strašně moc líto.

„Ne, Martine," zadívala jsem se mu tváře, ze které se nedalo nic vyčíst.

„Nesnášíš mě," vydechl nakonec. Zakroutila jsem hlavou. Sakra, jak na to přišel?

„Tak to rozhodně ne!" odporovala jsem, ale myslím že mi nevěří.

„Tak proč se se mnou doprdele nebavíš?" nadzdvihl obočí. Tak tuhle otázku fakt nechápu.

„Proč myslíš? Příjde ti snad normální dělat, že se nic nestalo, potom co jsi mi řekl?" poslední větu jsem zoufale zašeptala. Chvilku se na mě beze slov díval. Promnul si čelo.

„A co jsem měl říct?" zeptal se zoufale. Co mu mám říct? Třeba Mártínku můj? Ok, tak to radši ne.

„Jak to mám asi vědět? Ale rozhodně, jsi mi neměl říkat děvko." obořila jsem se na něj. Už začínám být podrážděná. Martin ke mně udělal krok blíž. Stál těsně u mě a já si uvědomila, jak je strašně vysoký.

„Ty vážne nechápeš, proč jsem to řekl?" vjel si rukou do vlasů. Co na tom mám chápat?

„Je na tom snad něco na chápání?" nechápala jsem.

„Sakra zkus se zamyslet!" vyjekl.

„Jo, je toho celkem dost," překvapil mě svou odpovědí. Naše hlasy už jsou klidné. Jak sakra?

„Například?" nadzdvihla jsem jedno obočí. Kai si odkašle. Oba jsme se po ní ohlédli.

„Buďte tak hodní a už si to vyjasnětě," založila si ruce na prsou.

„A o co se asi snažím?!" křikli jsme po ní najednou. Překvapeně jsme se na sebe koukli.

„Martine, tak jí řekni, proč si jí zak nazval a bude to." pokynula Kai hlavou směrem ke mně. Martin vzdychl.

„Až odejdete," ukázal na schody. Stále jsme totiž stáli na chodbě. Mlčky odešli.

„Pojď dál," pozvala jsem Martina dál. Stál a díval se na mě.

„Tak jo," souhlasil nakonec a vešel. Sundal si boty. Následně za mnou zamířil do obýváku.

„Chceš čaj nebo kafe?" otázala jsem se. Odpoví bez sebemenšího zaváhání.

„Kafe, prosím," usmál se. Já mu ho ale bohužel neoplatila. Nesměla jsem.

Odešla jsem do kuchyně a po několika minutách se vrátika i s dvěma šálky kávy.

„Tak, řekneš mi to?" věděl o čem mluvím. Byla jsem si tím na sto procent jistá. Nervózně se podíval jinam.

„Není to dobrej nápad," podotknul.

„To je fuk," hipnotizovala ho očima.

„A nebudeš ze mě mít srandu?" tak toho se bojí? Jak bych si z něj jen mohla dělat srandu.

„Co si to o mě jen myslíš?" uchechtla jsem se.

„Tak jo, tady máš odpověď," sklopil pohled.