Made in Los Angeles//j.m. martin and ment fanfiction

Vzpomínka

Kai:

Flashback:

Dodívala jsem se na poslední minutu vlogu z Taipei od Menta a trochu smutně vypnula YouTube.
Je to můj sen! Potkat ho, přátelit se s ním, být jím milována. Ale mám nějakou šanci? Jemu je 17 a mě 14. Žádná šance.

Navíc by měl na lepší Kláro! Jak by tě mohl milovat? Okřiklo mě podvědomí. Zoufale jsem si zaryla nehty do hlavy a zatahala za rovné hnědé vlasy zhruba po lopatky. Co by se mu na mě mohlo líbit? Velká pusa, modré oči, krátké řasy, bledá pleť, vlasy místy vyšisované od sluníčka a divně tvarované obočí. Tuctová holka jako každá jiná a navíc většina jich byla hubených, já byla tlustá.

„Víš jak to bolí Honzo?" Promluvila jsem jako by mě mohl slyšet. „Sledovat tvoje videa, slyšet tvůj hlas, vydět tě se smát, mluvit s jinými o tolik pěknějšími holkami, víš jak mi to trhá srdce? Ne. Protože netušíš že existuju, a nikdy to ani vědět nebudeš. Žiješ někde v Pardubicích na druhý straně český republiky a já? V Praze. Nemáme šanci ale přesto tě miluju. Není to blbá platonická láska, jako říkají kámošky. Já tě sakra miluju!" Dořekla jsem svůj monolog a neposlušná slza mi stekla pi tváři. Super, zase budu oteklá jak ropucha.

Popadla jsem tužku a papír. Musím se vykreslit.

Začala jsem nesouvisle čárat po papíře a tvořit jakousi siluetu muže sedícího v noci na schodech. Ale jakmile jsem obrázek dokončila, došlo mi kdo to byl. Honza.

„Sakra co mi to děláš?!" Zaječela jsem a vztekle praštila propiskou o postel.

End of Flashback.

„Hele Kai? Vnímáš mě?" Vyrušil mě ze vzpomínání Honza se strostlivým pohledem. Musela jsem se usmát. Chci vynaleznout stroj času a o tomhle čtrnáctileté Kai říct.

„Promiň, zamyslela jsem se" omluvila jsem se a malinko zčervenala.
„V poho. Nad čím jsi přemýšlela?" Se zájmem se zeptal, poposedl si blíž.

„Nad minulostí. Jaká jsem byla. Kolik se toho změnilo a tak" pokusila jsem se o úsměv ale vzpomínka mi přivodila dost melancholickou náladu.

„Povídej." Pobídl mě s úsměvem. Ten jsem vždycky tak moc milovala, a vlastně miluju doteď.

„Když jsi začal na YouTube byl jsi něco jako hvězda na obloze, jeden z mnoha. Samozřejmě pro ostatní. Začala jsem tě sledovat, byl jsi jiný, celkově jsi mě něčím hrozně zaujal. Jak to rostlo a dostal jsi víc jak 300 tisíc subs něco se zlomilo. Dřív jsem toužila po tom být tvoje kamarádka, ale najednou? Začal jsi mi připadat krásnej, milej, příjemnej a vtipnej. Prostě a jednoduše jsem se do tebe zabouchla. Začalo to normálně, plakáty a tak. Ale časem se z toho stala doopravdová láska, dokázala jsem probrečet hodiny a hodiny nad tím že tě nikdy nepotkám, nikdy mě nebudeš milovat. Malovala jsem tě, používala tvá oblíbená čísla, hlášky, milovala jsem zelenou, kupovala si věci co jsi měl ty. Občas si přeju se vrátit do doby kdy mi bylo 14, to to bylo nejhorší, a říct svému minulému já co se stane. Co se děje." Dokončila jsem a Honza na mě ohromeně zůstla zírat.