Vanilla

Reason

Chrastění pneumatik na štěrku a následné bouchnutí dveří mě upozornilo, že jsme zastavili. Byl jsem tak natěšený a zároveň vystrašený, že jsem celou cestu se zavřenýma očima jen zhluboka dýchal a marně se snažil uklidnit. Zastavit ten vnitřní třas a vysvětlit mému žaludku, že teď není ten správný čas na akrobatické představení. Jenže to bylo pořád jen horší a horší. Cítil jsem na zátylku ledový pot a moje zuby klepaly o sebe. Choval jsem se jako malá vyděšená holka. Věděl jsem, že mi Pán neublíží, ale stejně jsem šílel. Nechtěl jsem ho zklamat, nechtěl jsem být trestán. Vlastně jsem si teď přestával být jistý tím, že je tohle to, co tak moc chci.

Pán obešel auto a otevřel mi dveře od auta, abych mohl taky vystoupit, ale moje nohy byly tak ztuhlé a nechtěly mě vůbec poslouchat. Celé moje bytí křičelo paralyzujícím strachem, ať to okamžitě ukončím a odejdu dřív, než to celé pokazím na tolik, že svého Pána zklamu a on mě potrestá.

Srabe.

Ty malá nicko, jen uteč domů k mamince.

Jsi tak moc k ničemu, Harry.

Pán ke mně natáhl ruku a já se celý otřásl. Uhodí mě. Neposlechl jsem ho, proč jsem sakra nevystoupil z toho zatraceného auta? Zpanikařil jsem a hystericky lapal po dechu, hrdlo stažené úzkostí a strachem. A pak jsem pocítil lehký dotek na mé čelisti, který šířil jemné teplo a přesouval se dál po mé tváři až do vlasů, kde začaly Pánovy prsty třít uklidňující kroužky. Lehce se prohraboval mými vlasy a já se vděčně vtiskával do jeho doteků. Zasáhla mě neskutečná úleva a hlavně vděk. Jestli jsem o Pánovi měl ještě nějaké pochybnosti, tak se teď plně rozplynuly a on si získal mou plnou důvěru.

Choval se ke mně tak ohleduplně a dával mi čas, který jsem potřeboval a já se mu odvděčil naprosto dětským záchvatem paniky. Tak moc jsem se za sebe v tu chvíli styděl. A už jen to, že jsem si vážně myslel, že by mě Pán uhodil. Taková hloupost. Jsem tak hloupý.

„O-omlouvám s-se," zablekotal jsem a v očích mě pálily slzičky. Byl jsem tak moc zoufalý, a potřeboval jsem mu nějak dokázat svůj vděk a oddanost. Potřeboval jsem mu za to nějak omluvit. A to rozhodně ne slovně.

„Shh, to je dobré. Půjdeme dovnitř a ty se uklidníš, ano? Vyšiluješ úplně zbytečně," vydechl a jeho uklidňující dotek zmizel. Tiše jsem zakňučel na protest, ale už se mi aspoň povedlo trochu prkenně vystoupit.

„To je ono," pochválil mě tiše a vedl mě ke dveřím, jeho hřejivá dlaň na mých zádech. Už o něco klidný jsem s ním vešel do chodby a po jeho vzoru si uklidil boty a následoval ho do kuchyně.

„Sedni si, udělám nám něco k pití a probereme si ty papíry," usmál se a pobídl mě, abych se posadil na barovou židličku. Nemotorně jsem se na ní vyšplhal a v tichosti jsem počkal, než si ke mně Pán přisedl a postrčil ke mně skleničku s ledovým čajem. Vypadalo to jako od profesionála. Lístky máty, kostky ledu a dokonce to drželo dvě barvy. Když jsem něco takového zkoušel já, tak se mi to vždy slilo dohromady.

„Děkuji, Pane," usmál jsem se na něj lehce a brčkem svůj nápoj promíchal. Usrknul jsem si a přikrčil se, když se ozval ten příšerný, neestetický zvuk, za který mě naši vždycky peskovali. Bál jsem se Pánovi reakce, ale po chvilce ticha se ozvalo malé uchechtnutí a pak mi Pán rozcuchal vlasy.

„Pustíme se do těch papírů," promluvil a já vytáhl z batohu papíry, které jsem včera večer pečlivě vyplňoval. Vše až na jednu otázku, na kterou jsem neuměl odpovědět. Bál jsem se, že se za to na mě bude Pán zlobit, ale tak nějak jsem naivně doufal, že by si toho prostě nemusel všimnout. Ale to by nebylo moje štěstí, aby si toho nevšiml.

„Tak jo, meze pak ještě probereme, ale spíš mě zaráží, že jsi neodpověděl na to, proč o tenhle druh vztahu vůbec stojíš. Povíš mi k tomu něco?" pozvedl tázavě obočí a já se topil v moři jeho překrásných očí.

„Nevěděl jsem, jak to napsat, Pane. Moc mě to mrzí, nechtěl jsem tě zklamat," vydechl jsem a ostře vtáhl vzduch do plic, v očích slzy zklamání.

„No tak, shh, nic se neděje, Harry. Napravíme to spolu, hm? Budeš teď hodný kluk a řekneš mi ten důvod?" šeptal mile a jeho ruka se zase vrátila do mých vlasů, kde působila tak přirozeně a chlácholivě.

„Já nevím, Pane. Vždy jsem toužil po tom, dělat někomu radost, aby na mě byli rodiče pyšní, chválili mě. Snažil jsem se dělat vše nejlépe, jak jsem jen mohl pro pár slov chvály. A ten pocity, být něčí," zasnil jsem se lehce a zavrtěl hlavou, „Je to hloupé, já vím, ale je to to jediné, co ti k tomu můžu říct, Pane," olízl jsem si rty a v očekávání k němu zvedl pohled, abych spatřil jeho spokojený úsměv.

„Moc hodný kluk, vidíš, že umíš být poslušný," usmál se a upil si ze svého čaje. Věděl, že ta slova teď potřebuju slyšet, a taky, že to teď pro mě bylo jako pohlazení po duši.

„Děkuji, Pane," zamumlal jsem spokojeně a na okamžik jsem uvěřil tomu, že by se mnou nemusel být tak nespokojený.

„No, a copak ten úkol, hm? Vymyslel jsi něco?" zeptal se a bylo vidět, že je vážně zvědavý, co jsem si vymyslel.

„Vanilka," odpověděl jsem jednoduše a zkoumavě sledoval jeho reakci. Chvíli bylo ticho, což mě vážně znervózňovalo, ale pak se ozval ten nejsladší smích, jaký jsem kdy slyšel. Můj Pán se smál a vypadal u toho tak mladě a bezstarostně. Byl to ten uvolněný smích, kdy ztratíte veškeré zábrany a jste sami sebou. A to mě opravdu zahřálo u srdce.

Ahoj, ahoj! Zlatíčka, moc se omlouvám, že se tam stále nic neděje a tahle část je tak krátká, ale jsem na chatě a nevzala jsem si nabíječku, takže jsem ten díl musela udělat kratší, abych ho stihla přidat. Tak se prosím nezlobte a nebojte, další díl už bude nějaká ta akce :D

All the love