Vanilla

Hold me tight

"Vstávej. Harry, pomoz mi, jsi těžký," brblal někdo nade mnou a snažil se mě nejspíš zvednout. S bolestným kňučením jsem otevřel oči a vyděl nad sebou Dylana. Ve škole jsem ho dneska neviděl, ale teď jsem za něj byl moc rád. Byl tu a snažil se mi pomoct. Další člověk na mé straně.

"Harry, já vím, že je asi těžké se soustředit, ale musíme tě odtud dostat dřív, než přijede Louis," šeptl naléhavě. Až teď jsem si všiml, že se mě snaží dostat do auta. Tupě jsem přikývl a snažil se mu co nejvíce pomoct. Louis to nesměl vidět. Potřeboval jsem se nejdřív dát nějak dohromady, než budu moct za ním.

Konečně jsem se dostal na zadní sedačky nejspíš Dylanova auta a znova pomalu usínal. Bylo to pohodlnější. Znova jsem se probral až v cizí posteli. Díky bohu jsem byl oblečený a po chvíli se objevil Dylan. Žádné znásilnění ani únos.

"Napsal jsem Louisovi z tvého telefonu," vydechl a sedl si ke mně, starostlivě si mě prohlížeje. Byl jsem rád, že aspoň on nebude plašit. Tedy, pokud mu nenapsal, že jsme spolu.

"Co přesně jsi mu napsal?" Šeptl jsem tiše a pomalu se vyhrabal do sedu s bolestným kňučením. Píchalo mě v břiše a měl jsem pocit, že budu každou chvíli zvracet. Nebyl to moc pěkný stav. Chtěl jsem k Louisovi. Tak moc jsem na něm lpěl, že to bylo až děsivé.

"Že jsi s Niallem, který má nějaký rodinný problém a potřebuje u sebe podporu. Jsi takový obětavý, huh? Cokoli pro kohokoli," usmál se na mě a odhrnul mi vlasy z čela. "Znova jim to neprojde, slibuju," zabroukal a zvědavě si mě prohlížel.

"Jo, to by projít mohlo. Odepsal?" Zamrkal jsem a soustředil se jen na to, jak si ještě nerozbít fungující vztah s Louisem. Zle mohlo být všechno kolem, ale kdyby to bylo špatné mezi námi, tak to vážně neunesu. Místo odpovědi mi Dylan podal mobil, kde svítila nová zpráva.

Pán: Dobře, Pískle. Nelíbí se mi, že budu bez tebe, ale chápu to. Nemůžu tě mít jen pro sebe. A že bych chtěl. Kdyby cokoli, tak se ozvy.

Popotáhnul jsem a mobil si položil do klína. Mrzelo mě, že on mi tak věřil a staral se, zatímco já mu lhal. Měl jsem ale důvod. U Dylana by mě nenechal přes noc.

"Všechno v pořádku?" Zadíval se na mě a podal mi hrneček s čajem. Vděčně jsem se na něj usmál a přikývl. Byl jsem za něj a Nialla moc rád. Bez nich bych ve škole skapal hodně rychle.

Harry: Zůstanu tu přes noc, takže se uvidíme až zítra. Je to v pořádku?

Kousal jsem se do rtu a snažil se přesvědčit sám sebe, že noc bez něj zvládnu. Dlouho jsem nespal sám. Bude to divné necítit jeho tělo na svých zádech. Po dnešku jsem ho potřeboval víc, než kdy dřív. Vědět, že tu pořád je, že jsem pořád jeho. Věděl jsme, že mě takhle nesmí vidět, ale já ho moc potřeboval. Mohl bych se na něco vymluvit. Jenže lhát mu do očí bych nezvládl.

"Dokážeš to nějak srovnat?" Ukázal jsem si na obličej a nervózně se ošíval. Ještě se o tom ani jednou nezmínil. U Nialla to bylo něco jiného. Znali jsme se dlouho a on tohle věděl.

"Pokud si segra nevzala všechen make-up, tak to nějak zamaskuju," přikývl s úsměvem a zmizel z pokoje. Sice jsem Louisovi už napsal, že zůstanu na noc tady, ale rozmyslel jsem si to. Potřeboval jsem k němu.

Dopil jsem svůj čaj, než se Dylan vrátil se spoustou krabiček a tub. Vážně jsem nechápal, na co to všechno holky mají. Ale nikdy jsem z těch kravinek nebyl nadšenější než teď.

"Tak jo. Drž a já z tebe vykouzlím princeznu," zasmál se odlehčeně a začal mi něčím patlat obličej. Choval se mile, ale ne tím hraným způsobem. Čekal jsem, že teď bude víc zdrženlivý nebo odtažitý. Povídali jsme si o blbostech a já na chvíli zapomněl. Na to, co se teď děje ve škole, na Louise, na bolest v břiše. Bylo to hodně uvolněné.

"Mhm, hotovo. Nepoznal bys rozdíl," usmál se spokojeně a přinesl mi zrcátko. Měl pravdu. Nikde žádná rýsující se modřina.

"Díky, Dylane. Hodil bys mě ještě domů, prosím?" Zamrkal jsem a kousal se do tváří. Moc se mi nechtělo chodit někam samotnému. Navíc jsem musel spát hodně dlouho, jelikož venku byla teď už tma.

"Jasně," přikývl a ochotně mě odvezl až domů. Měl jsem z toho moc dobrý pocit. Možná bychom mohli být vážně dobří přátelé. Zamával jsem mu a nedočkavě zazvonil na Louise. Venku byla už docela zima, a navíc jsem se na něj neskutečně těšil. Potřeboval jsem jeho silné paže kolem sebe, abych se nějak zase sebral. Nevím proč, ale padla na mě i nervozita. Taky strach a všechno to, co se dnes stalo ve škole. Dobrá nálada mě zase rychle opustila a zbyla jen panika. Zítra tam zase musím. A další týden znova, a znova. Jak dlouho může trvat, než je to přejde? Než je omrzí mě pomalu ničit? Za dveřmi bylo slyšet rozmrzelé brblání a pak rachot klíčů.

"Ahoj," šeptl jsem tiše a zamrkal na něj. Musel už spát. Vlasy měl přeležené a na sobě měl spací tričko. Zabil by mě, kdybys to řekl někdy nahlas, ale vypadal rozkošně. Nevím, jestli to byl pohled na něj, nebo celá ta situace, ale začal jsem hloupě brečet. Oči mě štípaly a třásl jsem se víc, než kdybych měl zimnici.

"Pískle," vydechl starostlivě a přitáhl si mě rychle k sobě. Byl asi zmatený, ale hlavně rád, že mě má doma. Nebo tak jsem to aspoň cítil já. Byl jsem u něj, a to bylo nejpodstatnější.

"Co se stalo?" Naléhal na mě a zvedl mi prsty bradu. Ty oči jsem si tak moc dobře pamatoval. Byly snad tou první věcí, co mě na něm upoutala a donutila mě neutéct už v té kavárně na naší první schůzce. Zavrtěl jsem hlavou a víc se k němu nalepil. Voněl tak dokonale.

"Oh, pojď sem," zabroukal a vzal si mě do náručí jako princeznu, zabouchávaje za námi dveře. Bylo mi jedno, jestli to bylo pro nás moc sladké, ale nebo divné. Potřeboval jsem přesně to, co udělal. Lehl si se mnou do postele a celou noc mě pevně držel a šeptal mi nějakou veršovanou pohádku. Bylo to zvláštní, ale zabralo to. Dokázal jsem usnout a spát klidně až do rána. Byl to snad první den za celou tu dobu, co jsme spolu ani nic neměli.

Blem, přiznávám. Je to taková oddechovka o ničem, ale přes školu nemám moc myšlení a čas na to psát, takže jsem ráda, že jsem dala do kupy aspoň tohle. Jinak moc děkuju za ohlasy u minulého dílu. Vážně mě to moc potěšilo a udělalo to můj první školní týden o něco snesitelnější! <3