Vanilla

Is it the end?

Zmateně jsem se nechal vytáhnout ven z baru a pomalu jsem napětím ani nedýchal. Byl naštvaný. Hodně. Myslím, že ještě víc než posledně. Tohle jsem asi vážně pokazil. I když jsme pořád nechápal, co ho tolik naštvalo. Že jsem nebyl ve škole? Že jsem byl s Dylanem? Pozoroval mě snad a viděl i tu pusu? Hloupě jsem nad sebou zavrtěl hlavou. Byl jsem paranoidní.

"Co jsem udělal špatně, Pane?" Pípl jsem tiše, když Louis odemykal auto. Uh, hodně špatná otázka. Lžu mu, hákuju školu. Jestli to ví, tak mě teď za tuhle otázku zabije. "Nastup si," zavrčel tiše a sedl si za volant. Tiše jsem přikývl a raději se uvelebil na místě spolujezdce. Tak moc jsem neměl rád, když se zlobil. Navíc teď. Potřeboval jsem pomazlit a ne, aby na mě křičel.

Domů jsme dojeli v tichosti, ale věděl jsem, že je Pán naštvaný. Silně drtil volant a čelist měl pevně zatnutou. Děsilo mě to. Nechtěl jsem, aby se na mě zlobil. Chvíli jsem čekal, jestli něco řekne, když zaparkoval před domem, ale on jen zase vypnul motor a vystoupil. Měl jsem raději, když mluvil. Jistě mě trestal i tím tichem. Vystoupil jsem a šel za ním do domu. Začínal jsem být opravdu netrpělivý. Věděl jsem, že mě nečeká nic hezkého, ale raději bych to už měl vše za sebou.

Plaše jsem za sebou zavřel dveře a začal se dostávat z bot, když mě Pán přirazil tvrdě ke dveřím. Držel znova můj krk a vyčítavě mi zíral do očí. Zdálo se, že je i zklamaný. V tu chvíli, jako bych mohl vidět v jeho očích každou emoci. Zklamal jsem ho. Už zase. A to ještě ani nevím, co vše ví.

"Proč, Harry?" Vydechl klidně, a i když prsty svíral můj krk, tak působil spíš zrazeně než rozzlobeně.

"Proč co, Pane?" Šeptl jsem tiše a sklopil pohled k zemi. Stál jsem za nic. Věděl jsem to, styděl jsem se za to. Mohla proti mně být celá škola, ale Pán? To ne. Potřeboval jsem ho. Šíleně moc.

"Nebuď hloupý. Hákuješ si klidně školu, jdeš místo toho pít, a ještě se pak líbáš s ním? Přijde ti to jako málo důvodů, proč být naštvaný?" Vrčel mi do tváře a pevněji stiskl můj krk.

"Tak to nebylo," zakňučel jsem a panicky dýchal nosem. Vážně jsem se chvíli bál, že mě udusí. Svíral můj krk už moc dlouho a pevně. Snažil jsem se nepanikařit. Neublížil by mi, ani kdyby mě našel v posteli s někým jiným. Není takový. Pokud tedy nemá třeba schizofrenii.

"Kde bereš tu drzost mi lhát do očí, huh? Nechápu, čím jsem si to od tebe zasloužil. Sbal si věci, nechci tě teď ani vidět. Vypadni," zavrčel a konečně mě pustil. Vlastně mě měl radši uškrtit. Nechtěl jsem být bez něj. Potřeboval jsem být u něj. Slyšet, že to bude v pořádku.

"Louisi, prosím. Nelíbal jsem ho," zakňoural jsem a následoval ho do ložnice. Čekal jsem, že mě zbije, potrestá, cokoli. Ale, že mě od sebe takhle odstrčí? Bylo to hloupé.

"Řekl jsem, že tě teď nechci ani vidět. Vypadni!" Zvýšil na mě hlas a zavřel se do koupelny. Zamrkal jsem na zavřené dveře a jako opařený jsem šel do chodby. Nechtěl jsem od něj pryč, ale neodvažoval jsem se neposlechnout.

Zavolal jsem si taxi a jako praštěný po hlavě jsem dojel na kolej. Nedokázal jsem se soustředit. Pořád mi nedocházelo, co se děje. Přišel jsem o něj. Zavřel jsem se do mého a Niallova pokoje a snažil si to ujasnit. Vyhodil mě. Navždy? Už mě nikdy nechce vidět, nebo jen potřebuje čas? Vzdal jsem se tak rychle, nevysvětlil jsem mu to. Nenechal si to vysvětlit.

Věděl si, že to tak dopadne.

Kdo by to s tebou vydržel?

Už o tebe nestojí.

Nechal by tě i bez Dylana.

Čubka k ničemu, Harolde.

"Drž hubu!" Zaječel jsem do prázdného pokoje a mrštil o zeď klíči, pak Niallovou trofejí z fotbalu. Uklidňovalo mě to. Potřeboval jsem ze sebe tu zoufalost nějak dostat. Možná jsem zešílel. Ale bylo to fajn. Prostě jsem jen ničil věci a křičel. Přišel Niall, myslím. Moc jsem ho přes slzy neviděl. Přišel jsem si jako blázen.

"Harry, Hey, pojď sem," stáhl si mě k sobě do náruče a pevně mě svíral. Asi se bál, že mu rozbiju další trofej. Sobecké. Co je mi do jeho trofejí, když já mám rozbité srdce? Nebo mám?

"Zlato, co se děje? To ty fotky?" Snažil se ze mě dostat důvod mého šílení, ale nedokázal jsem mu odpovědět. Ne hned. Potřeboval jsem se nejdřív sebrat. Ujasnit si to sám v hlavě, co se vůbec děje.

"Nechal mě," zafňukal jsem a křečovitě se ho držel. Ten chlap pro mě byl teď vším. Nedokázal jsem si představit se zase vrátit sem a být sám. To nešlo. Potřeboval jsem ho. Vždyť jsem jeho.

"Louis?" Zeptal se nevěřícně a odtáhl si mě od sebe na délku paží. Jo, Ni. Taky jsem si myslel, že nám to vydrží. Ugh, naivní.

"Jo, Louis," šeptl jsem tiše a rozmrkával nové slzy. Nevěděl jsem, co se sebou.

"Pojď si lehnout," vydechl a pomalu mě dostrkal do postele. Dal mi vodu a nějaký prášek. Bylo mi jedno, co to bylo. Prostě jsem to zapil a snažil se usnout. Poslední, co jsem dokázal ještě vnímat byl Niallův hlas. Byl rozčilený a někomu volal. Zajímalo mě, kdo mu, co provedl, ale usnul jsem dřív, než jsem dokázal zformulovat otázku.

Okay, okay. Já vím. Jen je teď těžké něco psát. Zkusím se z toho hloupého drama vyhrabat, slibuju. Jen moc teď asi nedokážu psát pozitivní věci. Omlouvám se.