Vanilla

You know that

Nevěřícně jsem zíral na display telefonu a četl si ta dvě jednoduchá slova pořád dokola. Byl někde tady. A viděl mě zase s Dylanem. Nevěřil mi a ještě mě chytil při lži. Rozcupuje mě. Nebo mě pošle pryč. A já pryč nechtěl. To ne. Zvykl jsem si na něj, miloval jsem být jeho. To jsem nemohl dopustit.  

"Harry, děje se něco?" Zamračil se Dylan, když si všiml, jak vyděšeně zírám do mobilu. Kdyby tak věděl. Nemohl za to. Nemohl vědět, jak to se mnou a Louisem je.  

"Musím domů, ozvu se, dobře? Omlouvám se," vyblekotal jsem a rychle si pobalil svoje věci, mizíce z pizzerie dřív, než se Dylan stačil vzpamatovat a nějak zareagovat. Vyšel jsem na ulici a panicky se rozhlížel kolem po známém autě. Srdce mi hlasitě bušilo a krev burácela v mých spáncích. Chtělo se mi křičet a plakat nad svojí hloupostí. Posral jsem to. Tak strašně moc. Celý jsem se třásl a nedokázal se soustředit. Měl jsem v hlavě jen to, jak moc se bude Pán zlobit. Vzdá to se mnou. Určitě ano. Na druhé straně ulice jsem viděl jeho auto a pokorně se k němu rozešel. I kdyby mě mělo srazit auto, tak by mi to bylo jedno. Byl jsem pro něj jedním velkým zklamáním. Zklamal jsem svého Pána.  

Ale to jsi věděl už od začátku, že? 

Malý, hloupý, pro nikoho dostačující.  

Tak naivní, že sis myslel, že to zvládneš.  

Rovnou si jdi zabalit.  

K ničemu. Tak moc k ničemu, Harry.  

Zakňoural jsem a snažil se rozmrkat hloupé slzy. Mohl jsem si za to sám, věděl jsem to. Provinile jsem si nasedl k němu do auta a jen čekal na nějaký křik, nebo nadávky. A Pán mlčel. Ani se na mě nepodíval a rozjel se domů. Bylo mi moc zle. Chtěl jsem se hloupě rozbrečet a skočit mu s omluvami kolem krku. Chtěl jsem ho odprosit. Nemohl jsem bez něj fungovat, ale zklamal jsem ho. To bylo jisté. A on mě teď vrátí a najde si nějakého dokonalého, poslušného suba. Šťastný to kluk. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Hysterčením bych si asi moc nepomohl. Snažil jsem se myslet na to, že bude aspoň šťastný. A to jsem chtěl, aby byl můj Pán šťastný. I kdyby to mělo znamenat, že já budu muset odejít.  

Cuknul jsem s sebou, když bouchly Pánovy dveře. Vůbec mi nedošlo, že už stojíme. Otevřel jsem oči a zjistil, že jsme doma. Nevezl mě na kolej, ale k sobě domů. Možná jen chtěl, abych si vzal věci. Nebo to se mnou možná úplně nevzdával. Svitla mi maličká naděje a já se rychle soukal z auta. Nechtěl jsem ho rozčilovat ještě víc. Rychle jsem ho následoval do domu a automaticky zamířil do herny. Doufal jsem, že je to tak správně. Svlékl jsem se, oblečení si poskládal a klekl si na své místo. Možná mě jen nechá klečet. Až do rána. Samota mě ničila. Chtěl jsem, aby mě klidně rozkrájel, ale to mlčení a ignorace. To mi ubližovalo mnohem víc.  

Klečel jsem a tiše fňukal. Modlil jsem se, aby přišel. Potřeboval jsem ho u sebe, vědět, že jsem pořád jeho, i když jsem naprosto k ničemu. Třásl jsem se zoufalostí a slzám už ani nebránil v úniku. Cítil jsem se příliš slabě.  

Nevím, jestli jsem klečel deset minut, hodinu nebo celý den. Důležité bylo jen to, že se ty zatracené dveře otevřely. Pán za mnou přišel. Nevykašlal se na mě, jako bych si zasloužil. Kdybych měl ocásek, tak bych jím radostí vrtěl.  

"Tak moc mě sereš, Harry," povzdechl si Pán a přidřepl si ke mně. Byl najednou tak blízko po té jeho ignoraci. Bylo to tak moc pěkné, mít ho u sebe.  

"Omlouvám se, Pane," zakňoural jsem skoro bezhlasně. Měl jsem v ústech sucho. Možná jsem tam klečel vážně dlouho.  

"To mi nestačí, Harry. Jsem tak moc vytočený. Chtěl bych ti za to vážně ublížit. Jenže si říkám.., jestli ses třeba zakoukal, nebo tak.." Protáhl Pán do ticha a já se zarazil. Co? On si myslel, že s Dylanem vážně něco mám? To bylo extra hloupé.  

"Ne, ne. Chci jen kamaráda, Pane," zamračil jsem se a odmítavě vrtěl hlavou. Tohle byla hloupost.  

"Louisi, sám musíš vědět, jak to je. Lhal jsem ti, protože ho nemáš rád. Ale on je neškodný. Nový spolužák, co se potřebuje zorientovat..A já..rád bych měl někoho s kým probrat normální pubertální věci. No tak, není důvod žárlit."
On pro mě byl snad celým světem. Byl středem mého bláznivého vesmíru. Jediný záchytný bod v tom šílenství. Jen jsem možná potřeboval někoho, komu bych mohl říct, jak dobře mě Louis zase zřídil. Probírat to, jak moc šťastný jsem, že ho mám. Komentovat zadek Johnnyho Deppa a nad čokoládou se smát přírodním punčochám naší profesorky. Nic víc. Jen pár hodin týdně.  

"Stejně tě za to lhaní potrestat musím, baby," zavrněl Pán a začal vázat jemný provaz kolem mého těla. Bylo to příjemné a jistým způsobem uklidňující. Věděl jsem, že to musí udělat, a že si to zasloužím. Byl jsem rád, že pak spolu zase můžeme fungovat 

Byl jsem svázaný na posteli a Pán stál za mnou. V rukou měl důtky a jen jimi přejížděl po mých zádech, než jsem dostal první, tvrdou ránu. Bolelo to, ale bylo to perfektně uklidňující. S každou další ranou jsem byl blíž k jeho odpuštění. A to jsem potřeboval.  

Byl jsem šťastný, i když jsem dostával další silné rány, přestože jsem už dávno nemohl. Chtěl jsem je. Chtěl jsem víc ran, dokázat mu, že si našeho vztahu vážím. Bylo mi tak pohodlně, i když můj zadek byl citlivý a jistě poničený. Pomalu jsem odpadával a v hlavě měl jen svého Pána. Pána, který to nevzdával.  

Blem. Neděle by se měly zakázat. Všem vám přeju úspěšný týden. Prázdniny se už blíží! :)

All the love.