Vanilla

Good day

Louis

Nesnášel jsem to ticho a prázdno, které doma vládlo, když tam nebyl Harry. Chápal jsem, proč to tak chtěl, ale nelíbilo se mi to. Chtěl jsem ho mít u sebe, mít jistotu, že je v pořádku a v bezpečí. Nechtěl jsem na něj nějak tlačit. Vážně jsem mu chtěl dát potřebný prostor, ale byl jsem bez něj až moc frustrovaný. Musel jsem mu aspoň napsat. Potřeboval jsme vidět, že reaguje. Mít aspoň nějakou naději, že to zase dáme do pořádku.

Pět minut. Přesněji pět minut a třicet sedm vteřin. Třicet osm. To byla doba, před jakou jsem mu poslal tu jednoduchou esemesku. Chtěl jsem odpověď. Potřeboval jsem ji. Začínal jsem pomalu šílet. Možná bych se měl dojet podívat k němu na kolej. Hloupost. Musím mu věřit. Možná spí, nebo je ve sprše. Nebo mě prostě jen schválně ignoruje.

Těžce jsem si povzdechl a přemýšlel jsem, co udělat. Nechtěl jsem, aby si myslel, že ho nechci nechat v klidu. Měl na to právo. Myslím si, že by si zasloužil aspoň týden v lázních nebo u moře. Muselo ho to složit. A já u něj nebyl. Nechtěl mě u sebe, i když jsme oba věděli, že mě teď vlastně potřebuje nejvíc. Nezlobil jsem se. Možná jsem se trošku divil, že mě neposlal rovnou do prdele.

Polekaně jsem s sebou cuknul, když se mi rozvibroval mobil. Nová zpráva. Přísahám bohu, že ten mobil rozšlapu, jestli to bude operátor, nebo jiný dementní upozornění. S nadějí jsem se natáhl pro mobil a rozsvítil jeho display.

Harry: Dobrou noc, Pane.

Kousl jsem se do rtu a potěšeně zamručel. Pane. Tolik důležité slovo, které jsem od něj potřeboval. Znamenalo to, že mě ještě pořád nějak bere. Byl jsem za to vážně vděčný. Teď jsem mohl jít v klidu spát. Spokojeně jsem si zalezl pod peřinu a přitáhl si k sobě jeho polštář. Chyběla mi tu jeho vůně. Vážně jsem bez něj šílel.

-------------------

Harry

Usnul jsem mezi vším tím bordelem po našem hodování a v hlavě jsem měl pořád jen tu esemesku. Kotě. Tak mě oslovil hned v tom baru. Od něj to znělo tak jinak. Ne jako hloupé, pubertální klišé. Tohle bylo hřejivé. Byl jsem jeho kotě.

Probudilo mě klepání na dveře. Otráveně jsem vylezl z postele a podíval se na hodinky. Kruci! Zapomněl jsem si zapnout budík. Měl jsem být vzhůru už před dvaceti minutami! Budu rád, když to stihnu.

Hodil jsem botu po Niallovi a běžel otevřít dveře. Stál za nimi kurýr.

"Pan Styles?" Podíval se na mě, a když jsem přikývl, tak mi vrazil do ruky papírovou krabičku a kafe ze starbucks. Rychle se rozloučil a zase zmizel. Zmateně jsem se vrátil do pokoje a položil to na stolek. Na kelímku bylo místo jméno napsané jediné slovo. Kotě. Slabě jsem se pousmál a otevřel krabičku. Donuty. Spousta donutů a vzkaz.

Buď hodný kluk a pořádně se nasnídej. Kafe máš jako bonus. 

PS: Můžeš se rozdělit s Niallem, dlužím mu to.

PPS: Jestli jdeš do školy, tak mi to dej prosím vědět.

PPPS: Dej na sebe pozor. To je rozkaz.

L xx

Kousl jsem se do rtu a potěšeně se pousmál. Tohle se mi líbilo.

"Jídlo?" Objevil se mi rozespalý Niall za zády a začal si číst vzkaz. "Jo, to mi teda dluží," zamručel a vzal si čtyři donuty. Pako. Zasmál jsem se a sedl si ke stolu, abych se mohl aspoň v klidu nasnídat. Tohle mi ušetřilo spoustu času.

---------------

Bylo to zvláštní. Ve škole si mě vůbec nikdo nevšímal. Nechápal jsem, jestli je to všechny tak brzy pustilo, nebo co, ale byl jsem za to neskutečně vděčný. Nemohl jsem už dál zanedbávat svou docházku a další nátlak už bych asi úplně nesnesl.

Proplul jsem školním dnem, jako malá neviditelná sardinka mořem. Nic se nedělo. Bylo to podivně uklidňující. Jen poslouchat výklady učitelů a plně se soustředit na učivo. S dobrým pocitem jsem po poslední hodině opustil školní budovu a chystal se napsat Louisovi. Asi bych se mu měl občas ozvat, že jsem v pořádku.

Vytáhl jsem si mobil a začal psát zprávu, ale dřív, než jsem ji stihl dopsat, tak mi přišla jiná práva. Akorát od Louise.

Pán: Kouká se na tebe moc hezky, ale raději bych, kdyby sis už nastoupil. Jinak tě budu muset unést.

Zmateně jsem zvedl pohled od mobilu a tiše se uchechtl. Hned přede mnou parkovalo jeho auto. Ani jsem si ho nevšiml. Nečekal jsem ho tady. Ale rozhodně mi to nevadilo. Další noc bez něj byla na nic. Ale chci to vážně vzít pomalu.

Rozešel jsem se k němu a s úsměvem si nastoupil do auta. Bylo to o tolik jiné. Jako bych dneska žil úplně jiný život než včera. Ale nestěžoval jsem si. Byl jsem rád, že byl dnešek tolik klidný.

"Ahoj," broukl tiše Louis hned, co jsem za sebou zavřel dveře a natáhl se, aby mě mohl políbit na čelo. "Zní zoologická dost pomalu?" Zamrkal na mě a v koutku mu hrál drzý úsměv. Dnešek se mi vážně líbil.

"To zní moc prima, Pane," zavrněl jsem a políbil ho na rty. Nechtěl jsem, aby se teď ke mně bál chovat tak, jak jsme byli zvyklí. Jen jsem asi potřeboval teď víc času sám pro sebe.