Vanilla

Fag

Tmělo se mi před očima a dýchání bylo tak těžké. Moje hlava si lítala kdesi jinde a moje tělo celé brnělo. Nevnímal jsem. Možná hodinu, možná pár vteřin. Utápěl jsem se ve změti bolesti a dokonalé slasti, kterou jsem nedokázal vstřebat.

"Harry, Harry!" Slyšel jsem svého Pána, ale nemohl jsem si uvědomit, proč mě volá. Snažil jsem se vzpomenout a pak mi to konečně svitlo. Pořád jsme byli v herně.

"Mluv se mnou." Zněl tak zoufale. Zamrkal jsem a vzhlédl k němu. Moje ruce byly volné, bradavky mě šeredně pálily, ale už je nic nesvíralo a Pán seděl vedle mě. To ne. Vážně jsem to nedokázal. Zklamal jsem ho, a ještě jako srab jsem použil to zatracené slovo. Určitě to nebylo tak hrozné, abych na to slovo jen pomyslel.

"Omlouvá se," popotáhl jsem tiše a snažil se rozmrkat slzy, které se začaly nekompromisně hnát do mých očí. Cítil jsem se moc divně. Dobře a strašně zároveň. Moje hlava nějak nedokázala pojmout to, co se stalo. Jediné, na co jsem se teď dokázal soustředit bylo to, jak moc jsem ho musel zklamat. Já si tohle vydupal a pak jsem to prostě nezvládl.

"Shh, neomlouvej se," zavrtěl hlavou a v jeho obličeji byla znát úleva. Opatrně si mě přitáhl do klína a opatrně jezdil konečky prstů po mé páteři a tiskl si mě k sobě. "Tak moc jsi mě vyděsil, ty pako," mumlal šeptem a nepouštěl mě ze svého pevného sevření. "Měl jsi to zastavit dřív, H. Šílím, když si jen tak odpadneš," zasmál se trošku šíleně a odtáhl si mě od sebe na délku svých paží. "Jsi v pořádku? Jak ti je?" Ptal se starostlivě a prohlížel si mě jako ten nejvzácnější archeologický nález.

"Já nevím, jsem trošku zmatený," přiznal jsem tiše a kousl se do rtu. Nezlobil se a nevypadal ani zklamaně. Spíš vypadal, že před chvílí prodělal infarkt. Slabě jsem se na něj pousmál a kousal se do rtu. Čekal jsem, až něco zase řekne. Možná, že ten vztek teprve přijde, když zjistí, že mi nic není.

"Dobře, přinesu ti napít, ani se nehni," přikázal tiše a zvedl se z postele. Zůstal jsem sedět na místě a jen jsem přemýšlel o tom, co se dělo ještě před tím, než jsem odpadnul. Byl jsem vděčný za to, že se Pán nezlobil. Nebo aspoň zatím ne. Byl jsem moc unavený na to, abych nad tím přemýšlel. Jen na chvilku jsem zavřel oči a Pán už byl v pokoji i s černým čajem a sklenicí džusu.

"Nevěděl jsem, co bys teď radši," pousmál se a zase ke mně sedl. Miloval jsem jeho starostlivost. Získal si mě tak rychle.

"Oboje je moc fajn, děkuji," šeptl jsem a usmál se. "Děkuji, Pane," opravil jsem se a přitulil se k němu. Jeho vůně mě uklidňovala. Takhle voněl domov a bezpečí.

"Pustíme si spolu nějaký nenáročný film, nebo seriál a jen se budeme válet, dobře?" Vydechl a zvedl mi bradu prsty, "Vyděsil jsi mě, moc," zavrtěl nade mnou hlavou a políbil mě na rty.

"Já vím," šeptl jsem a mazlil se k němu. "Bylo to moc intenzivní. Dokonalé, ale až příliš. Neublížilo mi to, jen to nevzala má hlava," povzdechl jsem si a uvelebil se v jeho náručí. I tak to bylo dokonalé. Nezvládl jsem to tak, jak bych chtěl, ale i tak jsem byl šťastný.

"Jsem na tebe pyšný," pousmál se na mě a políbil mě do vlasů. V televizi zapnul Simpsonovi a jen mě mazlil. Takhle mi bylo skvěle a nepřišel jsem si tolik neschopný. Promazlit a proválet den se svým pánem není vůbec zlé. Cpali jsme se zmrzlinou a jen se hloupě bavili. Měl jsem tyhle chvíle rád. Ne tolik, jako když jsem mohl klečet, ale tohle uvolněné bylo taky bezva. Hlavně to nepokazit nějakou drzou poznámkou nebo nejapným žertem.

Po společné vaně jsme si zalezli do postele. Louis se snažil pokračovat ve své knize a já z nudy projížděl sociální sítě. Psal mi Dylan, jestli jsem v pořádku, když jsem včera z té kavárny tak vypálil a dnes jsem nebyl ve škole. Jeho starost mi přišla úsměvná. Úsměv mě, ale rychle opustil.

Dylan: Harry, podívej se do naší třídní skupiny.

Dylan: Je to vážné.

Dylan: to je vtip, že jo?

Zmateně jsem zamrkal a s nespokojeným mručením rozkliknul naši facebookovou skupinu. Posledních pět příspěvků byly screeny z mého mobilu. Byly to esemesky mezi mnou a Pánem. Pořád přibývaly další a další příspěvky s kousky naší konverzace. Byly tam mé fotky, které jsem Louisovi posílal. Zprávy ze dne s vajíčkem. Nechápal jsem to. Bylo tam vše. Mobil jsem měl zaheslovaný a nikde jsem ho nenechával. Nebyla šance, aby se k tomu přece někdo dostal.

Nerozuměl jsem tomu. Prsty se mi třásly a svírala se mi hruď. Tohle nebylo možné. S hrůzou jsem četl desítky komentářů mých spolužáků. Nic milého a pořád nepřestávali.

Karen Tools: Fuj, štětky patří na ulici.

Jack Moore: A před tímhle se svlékám ve stejné šatně. Je mi zle. Buzna.

Jessica Peareze: Přijali ho, protože celá komise je složená z profesorů? Teplouš.

Damien Flash: Řekl bych, že mu dáme nakládačku. Ale ještě by se z toho udělal. Lol

Frustrovaně jsem zakňučel, odhodil telefon a vyskočil z postele. Potřeboval jsem se uklidnit, nějak to rozdýchat. Zamkl jsem se v koupelně a s nechutí zíral na svůj odraz v zrcadle. Tohle už zachránit nepůjde. Je to v háji, v háji, v háji, v háji!

Vynervovaně jsem si sedl pod umyvadlo a brečel jako malé dítě. Všichni si na mě teď budou ukazovat. Budu terčem veškerých posměchů. Nezvládnu to tam. Už takhle jsem tam nechodil dvakrát nadšený. Zavrtěl jsem hlavou a utřel si oči. Pořád jsem měl Nialla, podrží mě. A Dylan možná taky. Bude to fajn, lidi zapomenou a zase si najdou někoho jiného. Určitě ano. Jsem naivní, sežerou mě za živa.

"Harry? Pískle, děje se něco?" Louis stál za dveřmi a klepal na ně. Nesmí se to dozvědět. Zvládnu to sám. Musím. Nemůže za mě pořád vše řešit.

"Omlouvám se, jen jsem už vážně potřeboval na záchod. Byl jsem líný vstát z postele," zamumlal jsem a opláchl si vodou obličej.

Nespal jsem ještě dlouho poté, co Louis usnul. Bylo mi tak mizerně. Šílel jsem z toho, a přitom jsem vůči tomu byl tak nějak flegmatický. Věděl jsem, že tomu, co zítra přijde nezabráním. Byl jsem si jistý, že nadcházející dny ve škole budou peklem. Taky jsem věděl, že s tím asi nic nesvedu a vyhýbat se tomu taky nemůžu, aby mě kvůli docházce nevyhodili. Jediné, co mě aspoň trošku uklidňovalo bylo to, že učitelé v té skupině nebyli.