Vanilla

Let's just cry

Poplašeně jsem s sebou trhnul a vyhrabal se do sedu, mžouraje na červená čísla na budíku. Deset. Kruci!

"Zaspal jsem!" Vyjekl jsem a začal se motat z postele ven. Proč mě Pán nevzbudil? Taky zaspal? Přece by mi to schválně nedělal ve škole ještě horší tím, že by mě nechal přijít pozdě. Nemotorně jsem se vyškrábal na nohy, ale jeho ruka mě zase stáhla k sobě do postele.

"Je deset večer, přestaň šílet," zamručel a pevněji mě objal. Měl pravdu. Za okny byla ještě tma. Nezaspal jsem. Vlastně jsem si ani neuvědomoval, kdy a jak jsem usnul. Až teď jsem poznával některé obrysy v místnosti. Spali jsme v herně.

"A mimochodem, zítra žádná škola. Zasloužíš si od toho teď chvíli klid," vydechl a přitáhl si mě pevně k sobě. Miloval jsem, když jsem u něj mohl být tolik blízko. Přemýšlel jsem nad tím, co řekl, a i když jsem měl zpočátku obavy kvůli absenci, tak to nakonec nebyl špatný nápad. Nemocný jsem nebýval a pár dní se tam teď neukazovat znělo rozumně.

"Dobře, Pane. Děkuju," zavrněl jsem a přitulil se pod jeho bradu. Tak moc bezpečné. Horší bylo, že už jsem se tolik necítil unavený. Spíš jsem až moc ožil. Pán už asi byl taky probuzený, protože mi začal z kůže odlupovat zbytky vosku. Bylo to docela vtipné.

"Baví mě to z tebe loupat," zamručel a přetočil mě na záda, aby mě mohl obrat celého. Musel jsem se lehce usmívat, protože to bylo svým způsobem pěkné. Jako když vidíte fotku dvou opic, co si vybírají kožich. Je tam jistá péče a starost. Užíval jsem si jeho prsty na svém těle se zavřenýma očima a spokojeně jsem vrněl. Neškodné a milé to ale přestalo být ve chvíli, kdy začal vosk slupovat z mých bradavek. Překvapeně jsem vyjekl a škubnul jsem s sebou, když odtrhnul velký kus vosku z tak citlivého místa. Prudce jsem se nadechl a snažil se tu bolest rozdýchat. Nebylo to zlé, skoro jako strhávání náplasti, ale vážně jsem to nečekal. A navíc se mi to líbilo.

"Copak?" Zasmál se a strhnul i zbytek, který na bradavce zůstal. Nedokázal jsem být potichu. Zoufale jsem zasténal a ošil se pod ním. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Pán si byl moc dobře vědom toho, co dělá a náramně si to užíval. Sklonil se k mojí kůži a jemně na bradavku zafoukal, než si ji vzal do úst. V ten moment mi bylo jasné, že máme po spánku oba.

"Jsi tak citlivý, kotě. Podívej, jak nádherně na mě reaguješ," zavrněl a hrubě mě políbil na rty, prsty se přesouvaje k druhé bradavce. Se zatajeným dechem jsem čekal na moment, kdy se mě zase začne dotýkat a zbavovat mě vosku. Nedočkavě jsem se třásl a tiše kňučel. Chtěl jsem další bolest. Tahle se mi líbila. Projížděla páteří jako vlna adrenalinu a pak se roztříštila do celého těla. Pomáhalo mi to zapomenout. Na to peklo ve škole. Všichni mě tam mají za děvku. I učitelé. Za zvrhlého psychopata. Jenže on mi rozuměl. Věděl, co potřebuju. Byli jsme na to dva.

Nedokázal jsem dál přemýšlet, když sloupnul další kousek z mojí druhé bradavky. Byl to až moc dokonalý pocit na to, abych si ho kazil hloupým myšlením.

"Pane," zakňoural jsem a zvedl k němu marně boky. Stačila mu vždy jen malá chvilička na to, aby mě udělal nepříčetným. Šílel jsem, a to se mě sotva dotkl.

"Mhm, copak by moje malá čubička chtěla?" Pousmál se a jedním tahem sloupnul veškerý vosk z bolavé bradavky. V návalu vášně jsem mu zaryl nehty tvrdě do ramen a prosebně mu kňoural do ucha. Ničil mě tím, tak pěkně.

"Prosím, Pane," šeptl jsem sotva slyšitelně a pevně se ho držel. Měl jsem pocit, že bych se jinak v těch pocitech utopil. Bylo moc těžké myslet, když mi byl tak blízko. Ztrácel jsem rozum. Jeho vůně mi leptala mozek na nepoužitelnou kaši. Měl jsem v hlavě jen jeho.

"O co prosíš? Musíš se pánovi svěřit," ušklíbnul se škodolibě a líbal můj hrudník. Tolik nefér! Jak jsem měl dát dohromady smysluplnou větu, když mě tolik rušil?

"Prosííím," zafuněl jsem naléhavě a otřel se o něj. Neměl jsem slova, která bych mohl použít, protože mi je statečně bral. Chtěl jsem ho tak moc. Možná proto, že to na mě všechno dolehlo a on tu pořád byl. Možná proto, že dělal tak příjemné věci. Možná, protože mu na mě vážně záleželo.

"Chtěl bys ošukat, princezno?" Zasmál se a políbil mě na čelo. Byl to jeho tichý soucit. Musel vědět, že teď bych mu neřekl ani svoje jméno.

"Ano, prosím," pokýval jsem horlivě hlavou a snažil jsem se o něj všemožně otírat. Věděl jsem, že to je asi trošku drzé, ale já to v tu chvíli prostě potřeboval. Cítit jeho tělo u toho svého. Slyšel jsem jeho smích, ale přerušilo ho zasténání a božský pocit. Ani nevím, jestli ten zvuk vyšel ze mě nebo z něj. Bylo mi zase na chvíli naprosto dokonale.

"Bože, pane," vydechl jsme úlevně, když se ve mně začal pohybovat a dostával se do rychlejšího tempa. Bylo mi krásně, že jsem chtěl křičet. A pak se to celé přehouplo a do mého vědomí se zase začaly dostávat ty hnusy. Naše bublina z ničeho nic praskla a v mojí hlavě byl zase ošklivý zmatek a škola.

"Je toho na mě moc, Pane," přiznal jsem s potlačovaným pláčem a zaryl mu nehty do zad. Nechtěl jsem, aby přestal. Pomáhalo mi to se uvolnit, myslím. Jen jsem to ze sebe asi potřeboval všechno dostat ven. Byl jsem rád, že nepřestával a neptal se, co je špatně. V tu chvíli mi vážně rozuměl.

"To nic, vyšukáme to z tebe," slíbil a líbal moje zaslzené tváře. Nepřišlo mi to divné, i když to možná bylo. Spíš to bylo tak, jak jsem to potřeboval. Věděl jsem, že je to v pořádku se z toho teď vyřvat. Držel mě.  

Okay. Je to krátké, je to divné a je to pozdě. Já vím. A omlouvám se, ale není teď moc čas, a když je čas, tak není nálada. Jen to ještě se mnou nevzdávejte prosím. Třeba se srovnám:)