Vanilla

Freak

Zvuk budíku nezněl nikdy hůř, když protnul ticho v naší ložnici a zabil všechny moje naděje na lepší zítřek. Tady žádný lepší zítřek nebyl. Vše se ve mně sevřelo ve vteřinu, kdy mi hlavou prolétla vzpomínka na včerejší komentáře u všech těch screenů. Polilo mě horko a žaludek se mi začal všelijak kroutit. Nemůžu tam. Mohl bych zkusit na Louise hrát nemoc nebo nevolnost. Zle mi bylo dost na to, aby mi věřil.

"Vstávat, čubičko," zabroukal mi Pán do ucha a přitulil se ke mně, líbaje můj krk a rameno. Jak jsem sakra mohl od něj odejít pryč? Ještě když jsem věděl, co mě čeká.

"Nechci," zakňoural jsem tiše a zavřel ještě oči. Nemohl jsem mu to říct, ale tak moc jsem potřeboval nějakou podporu.

"Vstávej, Pískle," zasmál se a plácnul mě po zadku. "Dostaneš páskem, jestli přijdeš pozdě," zabroukal a vylezl z postele jako první. Vážně jsem nechápal, jak mohl ráno tak rychle fungovat. Neochotně jsem se vyhrabal z postele a snažil se nemyslet na to, co mě ve škole bude čekat. Docoural jsem se do kuchyně, kde jsem do ruky dostal krabičku se svačinou a čaj v termohrnku. Na chvíli mě napadlo, že by z něj jednou byl skvělý táta. Ugh. Ne.

"Děkuji, Pane," zabroukal jsem a vykouzlil aspoň pro něj malý úsměv. Všechno mohlo být na palici, ale on to aspoň nějak držel a vyrovnával, když se to valilo na jednu stranu.

"Vzorní kluci si zaslouží veškerou péči," mrknul na mě a políbil mě krátce na rty. "Koukej se oblékat, nebo vážně dostaneš. Večer spolu něco podnikneme, ale nejdřív musíš studovat, tak mazej," zamručel a vzal si hrneček s kafem.

Přikývl jsem a šel se obléknout. Nebyl jsem si jistý, že to studování dneska přežiju. Chtěl jsem tam nejít. Zašít se někam do kavárny a jen to nějak přečkat.

Blondie: Zadní vchod, budu na tebe čekat. Nenechám tě v tom.

Slabě jsem se pousmál na display mobilu a zapnul si košili. Bylo dobré vědět, že aspoň někdo při mně stojí. S esemeskou se mi ale vrátila i má nevolnost a třas. S Louisem bylo tak lehké zapomenout a nemyslet na fuj věci.

"H, za deset minut odjíždíme. Nepřej si mě, jestli ještě nebudeš hotový," zavolal na mě Pán z kuchyně.

Harry: Máš to u mě!

Napsal jsem ještě Niallovi a přišel do kuchyně za Louisem. "Můžeme, Pane," šeptl jsem a natiskl se na něj. Šíleně moc jsem miloval jeho vůni. Nejradši bych tu zůstal a jen se s ním válel v posteli. Už na pořád.

"Bezva, tak jedeme," stiskl mě v náručí a odešel si pro klíče od auta. Já se zatím obul a šel čekat ven. Snažil jsem si namluvit, že to bude dobré, ale moc mi to nešlo. Spíš vůbec.

"Nechal sis tam svačinu, Trubko," zabroukal Pán, odemkl auto a hodil mi svačinu do batohu.

"Omlouvám se," povzdechl jsem si a nasedl. Louis musel vidět, že je se mnou dneska něco špatně, protože ani nezapínal rádio jako obvykle a nevyprávěl mi o tom, jak pokračuje jeho kniha. Jen v tichosti sledoval silnici a občas se po mně starostlivě ohlédl. Můj žaludek se svíral silněji s každým ujetým metrem a ruce se mi začínaly třást. Tak moc jsem se bál. Netušil jsem, jestli budou mít jen hloupé kecy nebo něco víc.

"Večer si dáme trochu romantiku, hm?" Pousmál se na mě, když zaparkoval před školou. Bylo vidět, že se drží, aby se nezačal ptát, co se děje.

"To zní prima. Ve dvě tady?" Ujistil jsem se a natáhl se pro pusu. Potřeboval jsem teď na uklidnění každý jeho dotek.

"Ve dvě tady, Pískle. Nezlob," zatahal mě lehce za vlasy a nechal mě se přitulit k jeho dlani.

"Zatím, Pane," šeptl jsem tiše a radši vystoupil. Ještě chvíli a už by mě od sebe dneska nedostal. Počkal jsem, než jeho auto zmizelo z dohledu a nenápadně jsem obešel školu zezadu. U zadního vchodu už čekal Niall s kávou a chápajícím úsměvem.

"Podplatil jsem školníka, aby nám tu odemknul," vydechl a pevně mě objal. Byl jako máma v některých ohledech.

"Tohle je v hajzlu, Ni," popotáhl jsem a fňukal mu do ramene. Teď už jsem mohl. Louisovi bych to musel nějak vysvětlovat a zase lhát. To jsem nechtěl, takže jsem se musel držet.

"Ale hovno, já tě nedám," vydechl a hladil mě jednou rukou po zádech. Nikdy jsem za něj nebyl vděčnější. Tiše jsem mu poděkoval a utřel si oči. Tak snadno se nedám.

Do třídy jsme se dostali akorát se zvoněním a příchodem učitele, takže byli všichni zticha. Zatím. Měl jsem pocit, že omdlím dřív, než bude první přestávka. Ale to se nestalo. Tak lehké jsem to neměl.

Každá přestávka ten den pro mě znamenala salvu urážek, nadávek a nechutností, co na mě pořvávali. Doufal jsem, že u toho to končí. Jen hloupé řeči a posměšky na to, jak zvrácený, špatný a nechutný jsem. Bolelo to, zanechávalo to v mé hlavě pochybnosti, ale pořád jsem se dokázal udržet na nohou. Ten pravý problém přišel až s poslední hodinou. Učitel nás pustil o půl hodiny dříve domů, takže jsem musel na parkovišti čekat na Louise. Nechtěl jsem ho zbytečně otravovat, aby přijel dřív. Stoupl jsem si na místo, kde vždy parkoval, rozloučil se s Niallem, který jel autobusem ještě do města, a jen čekal. Slyšel jsem nějaký blížící se hluk, ale to tady bylo normální. Co už nebylo normální byla partička lidí z naší třídy stojící hned za mnou.

"Neměl bys spíš klečet?" Zasmál se někdo z nich, ale přes hukot v uších jsem nebyl schopný poznat kdo. Snažil jsem se to nevnímat, ale pak mě srazil se smíchem na kolena.

"Hodný kluk," zasmál se hlasitě někdo další a dostal jsem zprava facku. Snažil jsem se bránit, ale bylo jich na mě moc. Byli tam tři kluci z fotbalového týmu a Jack s Damienem. Neměl jsem ani tu nejmenší šanci.

"Nenecháme tě, abys naší škole kazil reputaci, ty úchylná špíno. Vykopeme tě odtud, rozumíš?" Zavrčel Damien a naznačil dvěma klukům, aby mě chytly za ruce.

"Jak se ti líbí tohle, hm?" Povytáhl obočí a dal mi pěstí do břicha. Bolestně jsem zalapal po dechu a zůstal v bolestné křeči, když se rána rozléhala celým mým tělem.

"Vzrušuje tě to, děvko?" Zašklebil se na mě, chytl mě za hlavu a dal mi kolenem do obličeje. Vyjekl jsem a spadnul, když mě ti dva na Damienův příkaz pustili.

"Pro magora jako jsi ty tu není místo, rozumíš?" Zavrčel a odplivnul si na mě, než odešel i se svou partičkou. Chtěl jsem vstát. Zmizet dřív, než přijede Louis. Ale nedokázal jsem to. Bylo o tolik snazší prostě vypnout.

Blem, asi nemá cenu se omlouvat za tu prodlevu. Asi jste už stejně zvykli. Měla bych se stydět, vím. Přidávám skoro tak často, jako jsou Vánoce, ale snažím se polepšit. Vaše odezvy jsou prostě úžasné a já si je snad ani nezasloužím <3 Tahle část je trošku vadná, protože se do toho připletlo moje depkaření skrz začínající školu a jinak to nešlo. Doufám, že mě za to úplně nehodíte ze skály a všem stále studujícím přeju pevné nervy na další školní rok.