Vanilla

New guy

Udýchaně jsem seděl v šatnách a snažil se nějak uklidnit a vrátit do reality. Tak moc bláznivé. Těšil jsem se domů, na to, až budu moct konečně Pána potěšit sám. Vidět ho. Ale to jsem ještě musel pár hodin přetrpět tady v té odporné mučírně.  

"Prcku?" Ozval se slabý hlas z telefonu. Oh, náš hovor pořád běžel.  

"Ano, Pane?" Vydechl jsem, když se mi podařilo najít svůj telefon. Zase ten krásný hlas. Kdyby si pro mě raději dojel a pořádně mě zničil v herně. To by bylo moc fajn.  

"Mazej, za chvíli má zvonit. Přijedu si pro tebe ke škole, nikde se zbytečně nezdržuj," zabroukal a hovor utnul. Líbilo se mi, jak se staral. Ale neřekl, jestli si tu věc už můžu vyndat, ugh. Raději jsem to nechal tak, jak to bylo, vzal si věci a mazal zase přes celou školu do třídy. Bylo mi tak jinak. Přišel jsem si uvolněný a tak nějak nedosažitelný. Pod Pánovou ochranou. Moc boží.  

Běžel jsem rychle chodbou, abych nepřišel pozdě a omylem jsem drknul do nějakého kluka.  Sakra.  

"Omlouvám se, neviděl jsem tě," drmolil jsem a ujišťoval se, že je ten kluk v pořádku. A on asi byl. A taky byl krásný. Černé kratší vlasy, svítivě modré oči a drzý úsměv. Jo, byl krásný.  

"To nic, taky jsem si tě nevšiml. Mohl bys mi poradit prosím? Jsem tu novej a nemůžu najít ředitelnu," podrbal se na zátylku a prohlížel si mě. Vypadal tak moc mile.  

"Jasně, zavedu tě tam," přikývl jsem a vyšel pomalu směrem k ředitelně. Bylo by fajn najít si nového kamaráda. Niall byl strašný pecivál a Pán ode mě taky bude mít jistě rád občas klid.  

"Jinak jsem Dylan," usmál se ten nový kluk, když jsme šli rušnou chodbou. Měl pěkné jméno. Třeba bude mít nějaké předměty se mnou, to by bylo moc fajn.  

"Harry," zamručel jsem a zastavil se před ředitelnou. Nechtělo se mi už do třídy. Klidně bych se poflakoval školou a skamarádil se s tímhle nováčkem. Vypadal opravdu prima.  

"Díky, za tohle, ti dlužím kafe, Harry," mrknul na mě a tak hezky si mu sklouzlo moje jméno z jazyka. Zajímavé.  

"Udělal jsem to rád, tak snad se ti tu bude líbit," zašklebil jsem se na něj. Jako by bylo možné, aby se někomu ve škole líbilo.  

Plaše jsem se s ním rozloučil a loudal se do třídy. Dluží mi kafe, to znamené, že bychom třeba někdy mohli ven. Sednout si do kavárny a zdrbat učitele jako normální studenti.  

S dobrou náladou jsem přečkal i zbylé hodiny. Žádné neočekávané zkoušení, ani nic neplánovaného. Vše šlo tak moc hladce. Už jsem si jen bral věci ze skříňky a chtěl jsem jít za Pánem, ale zastavil mě Dylan. Pozval mě na slíbené kafe, ale pro dnešek jsem ho musel odbít. To by se Pánovi asi moc nelíbilo, když měl jistě svůj program.  

"Dobře, tak mi dej aspoň tvoje číslo. Domluvíme se na jindy," zabroukal a čekal, než mu nadiktuju svůj telefon. Nikdy jsem asi nepotkal někoho tak přátelského. Až na Nialla, ale ten byl spíš vlezle otravný. Pakouš.  

"Máš odvoz? Klidně tě doprovodím, nikoho tu neznám," prohodil, když si uložil moje číslo a s nadějí čekal na mou odpověď. Mrzelo mě, že mu zase musím říct ne. Takhle se na mě akorát vybodne. Ale já už měl plány. S Pánem.  

"Dneska ne, promiň. Ale někdy se určitě domluvíme," ujistil jsem ho a můj mobil se nedočkavě rozezvučel. Ugh. Nikde se nezdržuj, jasně.  

"Musím letět, zatím," pousmál jsem se na něj a zamával mu. Myslel jsem, že tím to skončilo. Ale Dylan mě dohnal těsně u Pánova auta a z nepochopitelného důvodu mě chytil za rameno.  

"Vážně díky, Harry. Jsem rád, že jsem narazil na někoho tak fajn. Počkám na tebe ráno před školou. Budu tu potřebovat nějakého průvodce," zasmál se lehce a tentokrát už odešel. Divné. Asi byl jen přátelský. Vypadal jako ten typ, co se rychle zapadne do jakékoli společnosti lidí.  

Sundal jsem si batoh a s úsměvem nasedl do Pánova auta. On mou náladu, ale nesdílel. Mračil se a probodával mě ostrým pohledem.  

"Řekl jsem, že se nemáš nikde zdržovat. A co to bylo za kluka, huh?" Mračil se a svíral volant pevně v rukou. Nečekal jsem, že by mohl takhle vyvádět jen kvůli pár minutkám a tomu, že jsem si s někým povídal. Hloupé.  

"Kluk ze školy, pomohl jsem mu dnes najít ředitelnu, nic víc, Pane," šeptl jsem tiše a sklopil pohled. Nemusel na mě být za to naštvaný. Nic jsem neprovedl. Kdyby mě zastavil ředitel, nebo nějaký učitel, tak je to úplně to samé. Navíc jsem mohl přijít tak o dvě, tři minutky déle.  

"Připoutej se," prohodil nakonec chladně a nastartoval motor. A já se na něj dnes tak těšil. Nechtěl jsem, aby nám zkazilo den něco tak hloupého.  

Neznámé číslo: Zítra s tebou ráno počítám. PS: jaké piješ kafe? 

Musel jsem se pousmát a zavrtět hlavou. Tohle bylo milé a pozorné. Jestli na mě bude ráno čekat s kafem, tak ho budu asi zbožňovat. Ten ví, jak si získat přátele. Kofein je velký přítel nás všech.  

"Kdo ti píše?" Zajímal se Pán, ale pořád dost odměřeně. Možná žárlil.  

"Dylan," přiznal jsem tiše a místo další odpovědi se mi dostalo jen protivného ticha. Pán už nic neříkal a jen zarytě zíral před sebe a pevně svíral volant. Netušil jsem, o co mu jde Taky měl určitě přátele.