Niall se při našem odchodu dost divně culil. Asi mu bylo jasné, co se dělo. Možná to bylo až moc jasné díky mému přihlouplému úsměvu. Byl jsem až moc šťastný, uvolněný. Žádná škola mi teď starost nedělala. Měl jsem v sobě božský klid a v hlavě čisto. Asi vážně má fráze 'vyšukat mozek z hlavy' pevný základ.
Cesta autem byla klidná, možná až moc. Louis byl uvolněný, tiše si broukal s rádiem a já ho s úsměvem a zavřenýma očima poslouchal. Nečekal jsem, že by tu romantiku myslel vážně, asi jsem ani nechtěl. Až moc dobře jsem ho znal na to, aby mi bylo jasné, že mě nevezme na večeři a pak mě pomiluje. Eh, myslím, že bych u toho usnul. Dobře, to asi ne, ale až moc jsem si na jeho hrubší přístup zvykl. Zamiloval jsem si to, bláznivě moc. V tom baru jsem se vážně bál. Nevěděl jsem, co mě čeká, do čeho vůbec vlastně jdu. Byla to spíš asi jen bláznivá nerozvážnost. Ty představy mě vzrušovaly, ale realitu jsem si nedokázal představit ani ve snu. Počítal jsem s tím, že se mě Louis zbaví během pár dnů. Nebo že uteču, protože to nebudu dávat. A teď si nedokážu představit cokoli jiného.
"Tak jo, dáme si jídlo, co říkáš?" Pousmál se na mě a vypnul motor. Byli jsme před jeho domem. Pamatoval jsem si, jak moc vyklepaný jsem byl. Nedokázal jsem ani vystoupit z auta. Musel mě mít za hrozné poleno. Vážně se divím, že mě nekopl do zadku. Ne, postaral se. Postaral se, i když nevěděl, co se ze mě vyklube. Jestli mu za to vůbec budu stát. A já doufám, že ano. Chtěl jsem, aby na mě mohl být pyšný.
"To zní moc prima, Pane," zavrněl jsem a odpoutal se. Vážně jsem se začínal bát, že plánuje něco opravdu speciálního. Byl až moc milý. Tak trošku podezřele. Ale s ním bych šel do každé špatnosti.
"Prima, objednal jsem nám čínu," pousmál se na mě a pak se na chvíli zarazil. "Děláš mě moc šťastným, víš to?" Šeptl tiše a políbil mě na čelo. Tak moc prima. Cítil jsem se s ním dokonale.
"Doufám v to, Pane," usmál jsem se a vystoupil z auta. Asi mi chtěl udělat pěkný den. Dařilo se. Vážně jsem potřeboval aspoň chvíli dobré věci. Měl jsem pocit, že už nemám z čeho čerpat nějaký pozitivní přístup, protože vše bylo kolem tolik černé.
Akorát přijel poslíček s naší večeří, takže vzal Pán rovnou i jídlo a zalezli jsme do domu. Bylo zvláštní, za jak krátkou dobu jsem to tady dokázal nazývat domovem. Tak moc jsem k tomu všemu tady přilnul. Zbláznil bych se, kdybychom šli vážně od sebe.
Zamyšleně jsem zůstal stát v chodbě, dokud mě Pán nezavolal ke stolu. Připravil nám jídlo na talíř a přidal i skleničku s vínem. Vypadalo to slibně. Odsunul mi židli od stolu a políbil mě do vlasů, když mě zase přisouval. Tolik moc fajn. Sedl si naproti mně a chvíli si mě prohlížel, než si vzal skleničku do ruky a zvedl ji o trochu výš.
"Na mojí dokonalou čubku," usmál se na mě tím hravým způsobem a čekal, než si s ním ťuknu.
"Na toho nejdokonalejšího Pána," pousmál jsem se a lehce zrudnul, cinkaje si s ním a ochutnávaje sladší víno. Pěkně vonělo. Viděl jsem ho, jak s úsměvem vrtí hlavou a potěšeně jsem zavrněl. Tohle bylo možná až moc dkonalé.
Pán dojedl jako první a vstal od stolu, uklízeje po sobě nádobí. Líbilo se mi, že se toho nebál. Postavil se za svou židli a zapřel se o opěradlo kousaje se do rtu.
"Napustím ti vanu a půjdu ještě něco připravit," zabroukal a zmizel do koupelny. Nestihl jsem nic říct, ale stejně bych neprotestoval. Vana zněla prima, i když jsme byli před chvílí ve sprše. Trošku se uvolnit a zrelaxovat se neznělo vůbec špatně. V klidu jsem dojedl a přesunul se do koupelny. Voda byla napuštěná i s voňavou pěnou. Tak pozorné. Louise jsem nikde neslyšel, ale jestli ještě něco připravoval, tak jsem ho nechtěl rušit. Svlékl jsem se a pomalu si vlezl do vany. Božské. Opřel jsem se o vanu a zavřel spokojeně oči. Tohle bych si nechal líbit klidně denně. Jeho péče byla tak moc uklidňující. Vážně jsem se nemohl dočkat toho, co si pro mě připravil. Večeře a vana byly samy o sobě dost romantické a já nevěděl, jestli to v téhle úrovni hodlal držet dál. Tiše jsem přemýšlel o tom, co mě čeká, až vylezu z vany a čekal jsem na jeho další pokyn. Přišel asi po dvaceti minutách. Zjevil se v koupelně jen v džínách a s tím jeho natěšeným úsměvem.
"Osuš se a přijď do herny," zabroukal a zase zmizel. Vzrušující. Srdce se mi rozbušilo zase hlasitěji a prsty se mi nedočkavě třásly. Vypustil jsem vanu a začal se utírat. Pořád jsem byl ještě lehce mokrý, když jsem vešel do herny a klekl si na své místo. Nedokázal jsem ale tentokrát držet pohled na podlaze. Všude byly svíčky. Tolik žlutých svíček. Pak mi to došlo. Musel jsem se smát, i když to jistě nebylo vůbec vhodné. Udělal to schválně, i to víno a pěna. Jen jsem byl tolik zabedněný a nevšímal si toho. Vanilková. Všude byla zatracená vanilka. Vanilkové víno, pěna do vany a teď i svíčky. Věděl, jak mě dostat. Věděl jsem, že mě čeká cokoli, jen ne vanilka.
"Něco k smíchu, čubko?" Přišel až ke mně a chytl hrubě mou bradu. Prozradily ho oči. Smály se. Jako malé dítě, co provede nějakou lumpárnu.
"Ne, Pane," zavrtěl jsem hlavou a tiskl rty do linky, abych se hloupě neusmíval. Dostal mě.
"Tak pojď na postel, čubičko. Na záda," zavelel a já ho bez přemýšlení poslechl. Pohodlně jsem se uvelebil a dal mu svá zápěstí, když si na ně ukázal. Přicvakl mi je k čelu postele a prohlížel si mě.
"Nechci, abys panikařil, dobře? Budu na tebe ten vosk lít. Nic, co bys nezvládl, slibuju. Pořád máš svoje slovo, ano? Zopakuješ mi ho, kotě?" Zavrněl s úsměvem a hladil mě prsty po hrudníku.
"Vanilka, Pane," šeptl jsem tiše a kousal se do rtu. Věřil jsem mu. Řekl, že to zvládnu. Tak to zvládnu. Pro něj.
"Víš, že je horší ten strach z toho než ta bolest samotná. Oba víme, že bolest ti nevadí," usmál se a políbil mě na rty. Rychle, ale tvrdě. Otřásl jsem se a zrychleně dýchal. Chtěl jsem to.
"Můžeme, Pane," šeptl jsem odhodlaně a sledoval ho. Vzal si svíčku po svojí pravici a z výšky lil vosk na mojí holou kůži. Zalapal jsem po dechu a stáhl se, než jsem se po chvilce zase uvolnil s tichým zamručením. Nic, co bych nezvládl. Asi mě vážně znal až moc dobře.
"Můžu pokračovat?" Zavrněl a nehty přejel po mém hrudníku, kde nebyl vosk. Tiše jsem mu to odsouhlasil a napjatě čekal na další dávku. Vosk znova dopadl na můj hrudník, a tak božsky jen štípnul. Pobídl jsem ho k pokračování měkkým stenem a lehce se ošil. Potřeboval jsem víc. Moje tělo se rozpalovalo s dalšími kapkami vosku na mé kůži a já byl stále hlasitější a hlasitější. Svíjel jsem se v dokonalé euforii a nechával se tím odnášet dál. Bylo mi skvěle.
"Vedeš si moc dobře," zavrněl a zase na sebe upozornil, tentokrát vylívaje vosk na mou bradavku. Hlasitě jsem zakřičel a vzepřel se víc k němu.
"Víc, prosím," zakňučel jsem a měl jsem strašnou potřebu se na to místo štípnout, nebo se aspoň zatahat za vlasy. Tak moc dobré. Polil voskem i mou druhou bradavku a dělal si cestičku niž na můj podbřišek. A já šílel. Svíjel jsem se pod ním a kňučel pro další dávky vosku. Nevěřil jsem tomu, že bude pokračovat dál, spletl jsem se. Další byla moje stehna. Skoro jsem to už ani nevnímal, jak moc daleko od něj jsem byl. Vnímal jsem ho přehnaně moc, ale přitom z dálky, nedávalo to smysl. Pak vosk sklouzl na moje varlata a já se zřítil do dokonalé propasti.
Blem, okay, ani nevíte, jakou práci mi dalo tohle napsat. Pořád mi vypadával internet a vynechávalo mi to části vět, takže jsem se s tím patlala ještě déle, než normálně. Jinak vám přeju úspěšný týden:))
ČTEŠ
Vanilla
Fanfiction„Vanilka," odpověděl jsem jednoduše a zkoumavě sledoval jeho reakci. Chvíli bylo ticho, což mě vážně znervózňovalo, ale pak se ozval ten nejsladší smích, jaký jsem kdy slyšel.
