Vanilla

Too much

Udýchaně jsem rozklepanými prsty napsal kostrbatou zprávu se žádostí, aby to Pán už vypnul. Potřeboval jsem teď vážně aspoň chvilku. Vyklidním se o matice a pak to pro něj zvládnu. Nebo to aspoň zkusím. Vážně bych to pro něj chtěl dokázat. Za to vše, co pro mě dělal, jak se ke mně choval. Byl jsem mu tak moc vděčný a chtěl jsem mu to dokázat. Dvacet minut přece nemůže být tak zlé. Pro něj to zvládnu. A on na mě pak bude jistě hrdý. Chtěl jsem, aby měl důvod být na mě hrdý.  

Pán: Ozvi se, až ti skončí hodina. Zavolám ti.  

S úsměvem jsem zamručel a odsouhlasil mu to, malátně se dostávaje zpět do třídy. Bylo fakt, že jsem neměl ani čas se stresovat tím, že bude zkoušet z domácího úkolu. Měl jsem moc starostí s tím, jestli to zvládnu. Protože můj Pán byl na prvním místě. Vždycky. Těšil jsem se domů, až mi vrátí obojek a bude se mě zase dotýkat on. Nic víc jsem nechtěl.  

Zapadl jsem na svoje místo a vyndal si učebnice. Možná se se mnou bude učit. To byla docela žhavá představa. On jako pan profesor. Jo, to bylo rozhodně žhavé. Možná by mi naplácal pravítkem. Sexy. Už zase jsem z toho tvrdnul. Takhle nepřežiju ani půlku dne. Jestli mi matika někdy připadala složitá a těžká, tak teď jsem jí nechápal stonásobně. Bylo zatraceně těžké se soustředit, takže jsem měl problém i s věcmi jako šest plus sedm. Měl jsem naprosto vymytý mozek. Byl tam jen můj Pán. Jeho dokonalá vůně, hlas, tělo, všechny ty šílené nápady, které mě dělaly tvrdým.  

Byl jsem z Pána tak mimo, že jsem skoro spadl ze židle, když zazvonilo. Pane bože. Zvonilo. Na velkou přestávku. Tak moc brzy. Nebyl jsem ještě připravený. Uteklo to tak rychle, nefér. A do ještě mi někdo začal volat, moc super. Byl to Pán. Asi si našel můj rozvrh, nebo tak něco. Přece chtěl, abych se ozval, že je konec, ugh. Třeba si bude myslet, že jsem se už ozvat nechtěl. Tak to ale nebylo. Sakra.  

"A-ano?" Zakňoural jsem po přijetí hovoru a nejistě se přikrčil pro případ, že by na mě křičel.  

"Trvalo ti to, Pískle," mlasknul Pán nespokojeně a já si rychle naházel sešit s učebnicí do tašky. Možná mu to můžu položit a zmizet. Někam daleko, kde mě nenajde. Bože, blbost. Nikdy mi neublížil a ani to neudělá. Je to můj pán.  

"Omlouvám se. Zpanikařil jsem," přiznal jsem tiše a kousal se nervózně do rtu. Byl jsem tak moc natěšený, nadržený a zároveň jsem se bál, že to nevydržím a Pána zklamu. To bych se snad už domů ani nevracel. Nezvládl bych se mu znova podívat do očí, kdybych ho teď zklamal.  

"To je v pořádku, Pískle," slyšel jsem Pánův úsměv a musel jsem se taky pousmát. Nezlobil se, za tohle by se nikdy nezlobil. Tak chápavý. "Zašij se někam, kam nikdo nechodí, ano? Moje koťátko bývá božsky hlasité a my nechceme, aby ho někdo slyšel, že?" Zabroukal mile a já se musel ošít. Měl pravdu. Byl jsem občas vážně extrémně hlasitý. Musel jsem vymyslet, kam se zašít, aby mě neslyšela celá škola.  

"Nechceme," zakňoural jsem celý rudy zpět do telefonu a pomalu jsem se zvedl. Venku bylo poměrně hezky, takže si všichni užívali zbytky sluníčka na školním dvoře. Mohl bych se tedy zašít dolů do šaten na tělocvik. Teď ráno tam nikdo nebude. Perfektní.  

"Bezva pískle, nadechni se. Začínáme," slyšel jsem ten nádherný hlas a hrubě se kousl do rtu, bych nezasténal na celou chodbu. Nevím, jestli to bylo příjemné, nebo už ne, ale každopádně to bylo pekelně silné.  

"Pane," zakňoural jsem do telefonu a ploužil se prázdnou chodbou. Bylo zatraceně těžké s tím jít, ale aspoň to zatím Pán nechával na nejnižší intenzitě. Musel jsem vypadat jako namrdaný kačer, protože se mi s tím šlo opravdu špatně, ale do šaten jsem se doplazil. Dech splašený a kalhoty nebezpečně napnuté.  

"Už jsem n-na bezpečném místě," zasténal jsem zadýchaně a propnul se v zádech. Bylo to dokonalé. A ještě, když jsem u toho mohl Pána slyšet. Moc mě jeho hlas uklidňoval.  

"Skvěle, buď hodný kluk a nechám tě se udělat," zavrněl a ta věcička se ve mně rozvibrovala o dost agresivněji. Překvapeně jsem vypísknul a zasténal. Nehty jsem zarýval do dřevěné lavičky v převlékárně a dokázal jsem vnímat jen tu dokonalou rozkoš a Pánův hlas. Ani ten protivný, zatuchlý pach dresů fotbalových hráčů jsem teď nevnímal. Byl jsem až moc kouzelně mimo. Motala se mi slastí hlava a nejhorší bylo, že jsem se až moc rychle blížil k orgasmu. Netušil jsem, jak to zastavit. Bylo to dost bolestivé a myslet na děti v Africe mi popravdě moc nepomáhalo.  

"Pane, prosím," zafňukal jsem a pak jsem to zaslechl. Sténal. Můj Pán si u toho dělal dobře. To bylo super sexy. Týral mě víc, než jsem si zasloužil.  

"Ach bože, chtěl bych být u tebe, Pane," zasténal jsem a snažil se vyhnat z hlavy jeho obrázek. Určitě byl zamčený v kanceláři, seděl v nějakém super pohodlném, koženém křesle a pečoval sám o sebe. A přál si, abych to byl já. Nebo v to jsem aspoň doufal. Až se dostanu domů, tak mu dám snad vše o co si řekne. Budu se ho dotýkat do té doby, dokud zase neusneme vyčerpáním.  

"Mhm, taky bych to potřeboval, Pískle," zasténal Pán rozechvěle a mně zacukalo v podbřišku. Vždycky jsem si myslel, že sex po telefonu musí být nuda. A teď jsem skoro umíral vzrušením. A boží nadržeností. Svíralo mě to, ale na druhou stranu mě uklidňoval pocit, že jsem pro Pána hodný. A on mě pak nechá se udělat. Musím jen být trpělivý.  

Poslouchal jsem Pánův splašený dech a tiché sténání, dokud se neudělal a já zůstával pořád tak bolestivě nadržený. Už to nebylo příjemné. Začínalo mě to škrtit. Celé se to najednou otočilo. Už jsem nechtěl pokračovat. A pocit poslušnosti mě už nedokázal tolik uklidnit. Nespokojeně jsem kňoural a plačtivě skuhral. Žalostně jsem sledoval svoje napnuté kalhoty a třásl se. Potřeboval jsem to. Tak zoufale moc.  

"Prosím, prosím, prosím," vzlykal jsem bezmocně a snažil se to v sobě zadusit. Jenže tak věcička se pořád tak lahodně otírala o tak citlivé místo a já z toho už šílel.  

"Můžeš, pískle. Udělej se pro mě," zavrněl udýchaně Pán a já ho poslechl. Přestal jsem se tomu bránit a s úlevným vzlykáním se udělal. Nebylo to už ani příjemné, ale aspoň už byl konec. Zmizeli i vibrace, jen Pánův dech v telefonu zůstal. Nenechal mě v tom samotného. Byl jsem tak moc zničený. Příliš unavený na to, abych se ještě vůbec dneska dokázal stresovat školou. Tohle se mu povedlo.  

Blem. Okay. Asi to není zrovna dějová kapitola, ale asi lepší než nic. Jen chci říct, že jsem vážně moc dojatá a vděčná za těch 20K. Je to teď asi to jediné, co mě dělá jistým způsobem šťastnou. Děkuju.