Vanilla

What the fuck?

Čekal jsem salvu otázek, ale ráno bylo tiché. Pán byl milý, pozorný, ale nemluvil víc, než bylo třeba. Nebyl jsem si jistý, ale měl jsem dojem, že se zlobí. Vstali jsme dřív, takže jsem měl čas si dát sprchu a urovnat si myšlenky. Věděl jsem, že to budu muset nějak řešit, jestli to bude dál pokračovat. Ale zatěžovat tím Pána? Nikdy. Zlobil by se, že jsem byl natolik hloupý, že se mi dostali do mobilu. Zlobil by se, že jsem se nechal zmlátit. Nikdo nestojí o poškozené hračky.

Napnul jsem se, když se otevřely dveře od sprchového koutu a děkoval jsem bohu, že jsem stál ke dveřím zády. Dvě velké ruce se usadily na mých bocích a přitáhly si mě k tělu.

"Co kdybys nechal Pána, aby tě rozveselil?" Zavrněl mi do ucha a následně mě pod něj políbil. A já nechtěl. Nechtěl jsem, aby se mě dotýkal, protože jsem se cítil tolik špinavě. Navíc jsem nemohl riskovat, že by viděl tu modřinu.

"Musím do školy, Pane," šeptl jsem tiše a doufal, že se v tom nebude nějak víc pitvat. Nějak to překonám.

"Ale no tak. Včera jsme měli plány, princezno. Není moc zdvořilé svého Pána odmítat," vydechl a sevřel v dlani můj zadek. Nikdy v životě jsem si nemyslel, že by mi to od něj mohlo být nepříjemné.

"Nemám náladu na hraní, Lou. Vynahradím ti to po škole, slibuju," šeptl jsem tiše a s podivem jsem zůstal ve sprše najednou sám. Těžce jsem si povzdechl a vylezl ze sprchy. Rychle jsem se osušil a oblékl se do školního. Dnešek snad nebude tak zlý. Museli zase trošku vychladnout, ne?

"Nezlob se. Prosím," šeptl jsem a objal Pána zezadu. Stál v kuchyni u dřezu a dělal mi čaj do školy. Tak moc se mi to líbilo. Staral se, i když jsem teď byl naprosto k ničemu. Ani děvka už nejsem dobrá.

"Chápu to, zlato. Každý občas prostě nemá náladu," vydechl a otočil se ke mně, aby mě mohl krátce políbit. Byl jsem tak moc rád, že to bral takhle.

Louis mě odvezl ke škole jako každé ráno a jel domů pracovat. Měl jsem lepší pocit než včera. Měl jsem po boku Dylana s Niallem. Nebál jsem se tolik. Ale můj naivní pocit klidu brzy odezněl. Hned na hlavních dveřích byla vylepená moje fotka z našeho chatu s Louisem. Byla to ta fotka, kdy Louis chtěl vidět, jak moc zoufalý jsem. Bylo to tak ponižující. Ale tím to nekončilo. Veškeré fotky naše fotky, konverzace, a dokonce i různé fotomontáže byly všude po škole. Někdo si s tím dal vážně práci. Bylo to na skříňkách, na dveřích od učeben, na nástěnce, záchodech. Snad všude, kam jsem se podíval byla nějaká mě ponižující věc. Nemohl jsem dýchat. Chodba byla plná lidí a všichni se dívali. Dívali se na mě, jako na ten nejodpornější odpad. Jako na špinavý kus hadru, který už nikdo nepotřebuje. Otočil jsem se zpět k východu a se slzami v očích jsem se hnal k východu. Kurva, kurva, kurva!

Narazil jsem do něčí hrudi a poplašeně zvedl hlavu. Byl to Dylan. V jeho tváři bylo zhnusení, ale i pochopení. Pevně mě chytl a táhl mě ven ze školy. Skončili jsme u něj v autě. Chvíli zarytě mlčel, než praštil do volantu.

"Jaká zvrácená krysa! Harry, je mi to líto. Vypadneme někam, dobře? Vyřešíme to," šeptl a pohladil mě po vlasech. Bylo hezké vidět, že mu na tom záleželo. Bylo mi z toho opravdu šíleně.

"Chci se napít," šeptl jsem tiše a setřel si slzy. "Potřebuju to přepít Dylane," vydechl jsem a on beze slova nastartoval a odvezl nás do nějakého nonstop baru. S někým si psal, ale t mě nezajímalo. Třeba se ptal Niall, kde jsme. Myslím, že jsem ho zahlédl na chodbě.

"Tak pojď, zapijeme ty sračky," vydechl a vylezl z auta. V tu chvíli jsem se chtěl vážně jen opít. Uvidí to i učitelé. To nebude dobré. Sakra to nebude vůbec dobré.

V baru bylo jen pár lidí. Sedli jsme si s Dylanem do rohového boxu a objednali si oba panáka vodky. A pak dalšího a dalšího a dalšího. Nebylo ani deset hodin ráno a já už byl opilý. Dylan se mnou držel krok a pořád mě chlácholil. Bylo to hezké ale mojí situaci to neřešilo. A tak jsem pil víc. Aspoň na chvíli jsem se z toho potřeboval dostat. Nikdy jsem netušil, že být svůj mi může tolik ublížit. Opřel jsem se o Dylana a zoufale se mu snažil vysvětlit, že jsem v hajzlu.

"No tak, bude to fajn, uvidíš. Zase je to po chvíli přestane bavit a ty budeš mít pokoj," šeptl tiše a usmál se na mě. Přál jsem si mu věřit. Jen jsem opile přemýšlel a poslouchal hudbu.

"Dylane? Myslíš, že by sena mě Louis vykašlal, kdyby mě vyhodili ze školy?" Šeptl jsem tiše. Vážně jsem se bál, že vyletím. Celá naše škole si zakládala na čistém jméně. Jméno a prestiž nade vše. Jistě si nenechají studenta, co by jim mohl zkazit reputaci. Jak řekl Damien.

"Ne, myslím si, že ne, Harry. A kdyby jo, tak by to byl pěkný vůl. Jenom debil by nechal jít někoho tak nádherného jako jsi ty," šeptl a začal mě líbat. Mému alkoholem zpomalenému mozku chvíli rvalo, než mu došlo, že to je špatně. Zmateně jsem se odtáhl a jen na něj překvapeně zíral. Bože, může to být snad ještě horší?

"Dylane, tohle ne. Jsem zadaný a to šťastně. Navíc tě mám moc rád jako kamaráda," šeptl jsem a trochu si od něj odsedl. Všechno je tak moc špatně. Vše se jen komplikuje.

"Promiň, jsem opilý," vydechl a zasmál se, ťukaje si se mnou další skleničkou.

Pán: Adresa

Zmateně jsem zamrkal na esemesku a zamračil se. Nechápal jsem to.

Harry: Nechápu, pane

Pán: Dej mi tu zasranou adresu. Nedělej si to ještě horší, ty malá čubko.

Nechápavě jsem četl tu esemesku pořád dokola a snažil se přijít na to, co to znamená. Nebyl přece jediný způsob, jak by zjistil, že nejsem ve škole. Rozhlédl jsem se po baru, ale nikdo známý tam nebyl. Napsal jsem mu tedy adresu baru a vyděšeně čekal. Tohle ne.

"Louis ví, že nejsem ve škole," zamrkal jsem a napil se z dalšího panáka. Neměl jsme už sílu to do sebe klopit celé.

"Nebuď paranoidní," zašklebil se Dylan a chvíli na to byl vytažený ze sedačky. Zamrkal jsem nahoru, abych zjistil, že ho drží Pán za tričko a výhružně mu vrčí do tváře. Jak se sem sakra, dostal tak rychle? Mlčky jsem na ně zíral a nebyl jsem schopný slova. Pán na Dylana něco křičel a pak ho odstrčil k východu a zaměřil se na mě.

"Jdeme, štětko. S tebou si to vyřídím až doma."

Prosím nebijte mě, jsem jen v moc velký depresi lama a nějak jsem to potřebovala ventilovat. Doufejme, že jsem si svou depresí dosrala celý příběh.