Vanilla

Meow

Zbytek snídaně Pán už nepromluvil. Věnoval se svému jídlu a prostě mě ignoroval. Svým způsobem jsem si to vážně zasloužil, ale řekl, že mi to promine. Nechtěl jsem, aby mlčel. Chtěl jsem jeho pozornost, i kdybychom si měli povídat o počasí. Vážně mi chyběl jeho hlas. A stával jsem se až moc závislý na tom, že se mi věnuje. Šílel jsem z toho, že si jen tak seděl naproti mně, v klidu si snídal, jako bych tam ani nebyl. Nevadilo mu si mě nevšímat, a mě to tak moc ničilo. Možná bych se na něj neměl tak rychle připnout, ale takový prostě jsem.

Rýpal jsem se v jídle a snažil se přežít jeho ignoraci, dokud nedosnídal. To znamenalo, že se odtud brzy dostaneme a pojedeme domů, nebo někam jinam, na tom nezáleželo. Hlavní je, že budeme sami. Jen my dva v autě. I kdyby mě tam měl třeba potrestat, tak by to znamenalo, že by se mi konečně věnoval, a to bylo tak lákavé.

„Můžeme jít?" zeptal se a ubrouskem si s nezájmem utřel koutky úst. V ten moment jsem opravdu žárlil i na ten ubrousek.

„Ano, Pane," vydechl jsem a zahanbeně odtrhnul pohled od jeho rtů.

„Skvěle," přikývl, položil na stůl peníze, které by určitě pokryly ještě jednu takovou snídani, a ladně se zvedl ze židle. Poslušně jsem ho následoval a společně jsme vyšli ven, kde stálo jeho auto. Konečně. Byl jsem nedočkavý a opravdu mě zajímalo, co přesně bude ta jeho odměna. Je opravdu nevypočitatelný. Mohlo by to být cokoli.

Nedočkavě jsem si nastoupil do auta, připoutal se a netrpělivě čekal, než se posadí i Louis. Doufal jsem, že mi dá aspoň nějakou nápovědu. Cokoli, aspoň nějaké klíčové slovo. Zničilo by mě, kdyby zase jen mlčel.

„Musím si něco ještě vyřídit ve městě," promluvil, když nastartoval a začal vyjíždět z parkoviště, „Zabere mi to tak tři hodinky, takže jsem si myslel, že bych tě mohl vysadit s mou kreditkou v nějakém sexshopu a ty bys nám oběma udělal radost, hm? Domů to taxíkem zvládneš, že?" otočil ke mně rychle hlavu, aby zkontroloval, že jsme se vším v pohodě. Ale já moc v pohodě nebyl. Neměl jsem rád, když něco nechával na mě. Co když vyberu nějakou blbost? Určitě čeká, že ho ohromím něčím bombovým, ale asi se dočká jen zklamání. Opravdu bych raději, kdyby mi řekl, co přesně mám koupit, abych nemohl udělat chybu.

„Ano, Pane," šeptnul jsem a hodil na něj nejistý úsměv. Opravdu jsem netušil, co si tak asi představuje, že přinesu. Protože já se vážně bál zkoušet něco nového z vlastní iniciativy. A hlavně pokud to měla být odměna, tak bych z toho nechtěl udělat svým výběrem trest.

„Skvěle," usmál se a po zbytek cesty už mlčel. Teď mi to tak nevadilo, potřeboval jsem přemýšlet, a hlavně se uklidnit, abych nešílel a neutekl dřív, než se vůbec k tomu obchodu dostaneme. Nechápal jsem, proč jsem to nemohl objednat po internetu, bylo by to o moc pohodlnější a méně trapné.

„To, co hledáš je ve třetím patře, hlavně klid. Budu doma v půl jedné, ano? Tady máš kreditku, pin ti pošlu smskou," usmál se na mě a podal mu jeho platební kartu. Schoval jsem si jí do peněženky a hlasitě polknul při pohledu na obří nákupní centrum. Znamenalo to moc lidí.

„Hey," syknul tiše a prsty mi zvedl bradu, abych mu koukal do očí, „zvládneš to, jen klid. Buď pro mě hodný kluk," pohladil mou tvář a dostal jsem od něj polibek na čelo. To bylo divné. Moc...sladké na něj.

Odhodlaně jsem přikývl a s tichým rozloučením vyklouzl z auta. Myslím, že jestli bych ještě chvíli čekal, tak bych už nevystoupil. Počkal jsem, až mi zmizí jeho auto z dohledu, a pak jsem přešel ulici, míříce přímo do víru nakupujících šílenců. Vážně jsem nesnášel nakupující lidi. A nakupování. A lidi.