Podstata démona

Na cestě - 1. část

Pohlédla jsem na něj a píchlo mě u srdce. Střetla jsem se s jeho ledovýma očima, ve kterých se odrážela lítost a prosba o odpuštění. Ale já nemohla...

Celou tu dobu se vydával za někoho, kým vlastně nikdy nebyl.

Nevydržela jsem to a odvrátila jsem pohled. Neměla jsem sílu ani odvahu to teď řešit, a tak jsem obrátila svou pozornost k jediné zbylé radosti mého života. Malý gryf se nechal ukolébat pomalou chůzí koně a teď si v klidu dřímal na mém klíně.

Dlouho jsem přemýšlela, jak svého malého démona pojmenuji. Ale nakonec jsem se rozhodla, že mu budu říkat Roxy. Povídá se přeci, že v jednoduchosti je krása, no ne?

Mé oči znovu zabloudily opět jeho směrem. Tentokrát se ale díval dopředu a vypadalo to, že se ponořil do vlastních myšlenek. Povzdechla jsem si a také upřela svůj pohled před sebe a pomalu utíkající cestu.

Zrovna jsme na cestě do královského města Ilidian, které leží na jihu země na místě, kde se řeka Nyrthis vlévá do moře. Nikdy jsem u moře nebyla, tak se celkem těším. Říká se, že je tak ohromné, že by se v něm člověk dokázal utopit pouhým pohledem na něj.

Vyrazili jsme na cestu asi hodinu po ukončení Obřadu výběru. V podstatě nám nedali ani žádný prostor k tomu, abychom se pořádně rozloučili. Naše prosté ‚Sbohem' tak v sobě skrývalo daleko víc než jen poděkování, za všechny ty společné zážitky z posledního roku. Kdo by řekl, že mi lidi z přípravné školy nakonec tolik přirostou k srdci a bude tak těžké se s nimi rozloučit?

Jediný, s kým jsem zůstala, je Olívie. Ale ta se teď očividně zabývá vlastními myšlenkami. Stejně jako Elliot nepřítomně hledí dopředu a nechává se unášet nevnímajíc cestu. Její bazilišek se stejně nepřítomně plazí vedle jejího koně a čas od času zasyčí, aby odehnal zvědavou zvěř podél cesty.

Naší malou nepočetnou skupinku doplňují ještě Dylan, jedoucí na koni za Elliotem a dvě vedoucí postavy vpředu - Drenn na svém královském běloušovi a jeho osobní strážce se svým salamandrem. Ano, slyšeli jste správně. Ani nám se nikdo neobtěžoval říct, že Drenn, kterého jsme měli všichni za obyčejného člena Královské jednotky, je ve skutečnosti korunní princ naší země.

Celou dobu to před námi drželi v tajnosti, asi aby příliš nerozptylovali účastníky poslední zkoušky, ale i tak to od nich nebylo fér. Se skutečností, že na celou zkoušku i Obřad výběru dohlížel samotný korunní princ, se nás obtěžovali seznámit, až těsně před odjezdem z města. Ani nás to nenechali nijak pořádně zpracovat a už jsme vyráželi. Je to bída, tenhle svět. Člověk si v takových situacích připadá, jak malý bezvýznamný červík, který se omylem provrtal hlínou nad zem a zjistil, že všechno, co do teď znal a čemu věřil, je vlastně úplně jinak.

Tím se samozřejmě dostáváme i k jádru věci, proč jsem na Elliota naštvaná. Jakožto Drennův bratr je Elliot druhý princ naší země Aradoss. Já vím, že se pořád jedná o toho samého člověka, ať s titulem prince nebo bez něj, ale prostě... Zjištění, kým ve skutečnosti je, se mnou celkem zamávalo. Obzvlášť po tom, co jsem se už skoro psychicky připravila na rozloučení se všemi, na kterých mi záleží, a on si k nám nakráčel společně s Dylanem, v závěsu svého bratra s tím, že byli povoláni do královského města a že tedy jedou s námi. Hned po tom se nám dostalo oznámení, že jsou Drenn a Elliot královské krve a Dylan, jakožto jeho osobní strážce tedy jede taky.

Nemůžu si pomoc, ale Dylan jako osobní strážce královské osoby prostě vůbec nepůsobí! Vždyť jeho démon je pouhý netopýr. V tom bude hrát roli ještě něco dalšího a já přísahám, že přijdu na to, co!

A tak jsme projížděli lesem jako obyčejná skupina šesti lidí, pěti koní, vlka, baziliška, netopýra, fénixe, salamandra a gryfa. Zkrátka parta, na kterou narazíte na každém rohu.

Cesta do královského města Ilidian měla trvat několik dní poklidné jízdy podél řeky, takže naši koně a Elliotův vlk měli kupu jízdních brašen s potřebnými věcmi na přespání. A jelikož jsme dnes vyjeli už poměrně pozdě, tak naše první zastávka měla nastat hned po příjezdu k řece Nyrthis.

Asi si říkáte, proč jsme prostě nepočkali do rána a nejeli za světla, ale jeho královská výsost zkrátka trvala na tom, že musíme odjet ihned. Prý se už všechno takhle dost zkomplikovalo, kvůli útoku démonů na naší vesnici. A tak nám nezbývalo než takzvaně držet hubu a krok.

Celá naše cesta probíhala téměř mlčky. Až na pár slov, které mezi sebou občas někdo prohodil, se všichni věnovali sami sobě a svým vlastním úvahám. Mě stále tížily myšlenky na to, co bude, až přijedeme do královského města. Jestli jsem udělala dobře, když jsem bez váhání přijala pozvánku do Královské jednotky. Jo, je to čest být tam přijat a sloužit království, ale přeci jen se bojím. Bojím se, že zklamu, že nakonec neudržím s ostatními tempo a budu jim pro smích.

Má budoucnost zůstávala jednou velkou neznámou, ale už teď se mi v hlavě nořily ty nejhorší scénáře, jak bych mohla vyhořet.