Jak to všechno bylo...✔

-3-

A bylo to tady! Konečně jsem se dočkala po tom nekonečném půl roce. Vzbudila jsem se brzo ráno a nikdo ještě nebyl vzhůru. Podívala jsem se na telefon a bylo 6:42. chtěla jsem ještě spát, ale už to nešlo, věděla jsem, že už za pár hodin budu sedět v autobuse s těma nejlepšíma lidma, jaké znám. Posadila jsem se na posteli a koukala z okna, bylo brzo a já věděla, že musím spát, musím spát! První den tábora je asi nejdůležitější, povídá se v autobuse, ve kterém na 100% takhle usnu a dneska budeme s holkama dlouho povídat, tak to nechci zaspat ... Ještě jsem si na chvíli lehla, ale už jsem ani neměla šanci usnout. Katka se vzbudila a začala si povídat, nejdřív sama pro sebe a pak se začala ptát mě na otázky ohledně tábora. To mi připomnělo, že ještě nemám dobaleno a je už půl osmé. Vylezla jsem z postele a šla jsem si rychle vyčistit zuby, abych si mohla zabalit kartáček.

Měla jsem za sebou hygienu zrovna když vstala máma. Poprosila mě, jestli bych ještě došla se Sárou a já přikývla. Vzala jsem si na sebe bledě modré, džínové kraťasy a růžové tílko. Vzala jsem mobil a klíče a vyšla na chodbu. Obula jsem si tenisky a zavolala na pejska, který očividně ještě spal protože moje milovaná fenečka zachrochtala a ignorovala mě. "Sárinko." řekla jsem roztomile a shýbla jsem se k pejskovi. Sára zvedla hlavu a nechápavě se podívala. Stoupla jsem si a vyšla zpátky na chodbu, fenka rychle pochopila a během chvíle už stála vede mě.

Venku jsem myslela jen na tábor a na to, jaké to bude, jestli tam nebude chybět těch 13 lidí, kteří s námi jezdili už neuvěřitelně dlouho. Došli jsem domů a já jsem si dobalila poslední věci. Zašla za tátou, kdy přesně budeme odjíždět. Táta řekl, že budeme vyrážet v 9:15, že na Černý most se jede zhruba 15 minut a stejně se vždycky čeká na autobus.

Dojeli jsme na místo určení v půl desáté a pět minut. Už tu byly autobusy a spoustu malých dětí. Táta hledal místo na zaparkování a já začala bloudit očima po rodičích, kteří se bavili s vedoucími, nebo dávali svým dětem kázání, které i já dostávám každý rok. Koukala jsem i po všech těch lidech, které znám a našla jsem i pár nových tváří. Táta zabočil doprava a já se musela usmát - stál tam Dan a opíral se o madlo kufru, čekal až bude moct přejít k autobusu. Táta zaparkoval a řekl: "Tak se tě konečně zbavíme! Dva týdny bez naštvaný puberťačky."řekl a usmál se. Nic jsem neřekla a vystoupila jsem. Přehodila jsem si batoh přes rameno šla v davu nají svoje nejlepší kamarádky. Našla jsem je až skoro vzadu a s nimi tam stáli i tři další kluci, chvíli trvalo než mi došlo, že je to náš soused z vesnice a jeho kamarádi."Ahoj." pozdravila jsem a vrátili se mi čtyři odpovědi. Byla jsem strašně ráda, ale trochu mě bolelo břicho, protože jsem nevěděla co mám přesně letos čekat. Táta odešel odevzdat vedoucím papíry a my se pomalu začali přesouvat k autobusu. Začala jsem kolem sebe poznávat spoustu tváří, se všemi jsme se zdravili a to už nás doběhl můj táta. Vzal mojí tašku, která vypadala jako bych si balila na severní pól, nebo jak vtipně připomněla Jana, jako bych se na tábor stěhovala a dal mi jí do autobusu. Potom nás už začali volat do autobusu a malé i starší děti začali nastupovat. Vedle nás se vynořil Dan a všechny nás pozdravil. "Thomas Petersen!" zahlásil hlavní vedoucí Jirka a já se natáhla na špičky, protože nikoho takového jsem naznala a tohle jméno není zrovna obvyklé a viděla jsem naprosto božího kluka s hnědými vlasy a zelenýma očima. Byl vysoký a hubený. Vrátila jsem se zpátky k rozhovoru s holkama a poslouchala jsem jak vedoucí vyvolává další jména. Nakonec se zeptal: "Ještě jsem někoho nečetl?" Zeptal se a my se na sebe pobaveně podívali. Všichni (Dan, Péťa, Týnka, Jana a já) jsme ještě stáli venku a nakonec za mnou zahulákala Týna. "My jsme ještě tady! Nás nechcete?" Prodrali jsme se dopředu a vedoucí se pousmál, projel si nás pohledem a pak se podíval jinam, najednou se rozkřikl: "Tak co tady ještě stojíte?! Nastupovat!!" My se začali smát a rychle jsme se loučili s rodiči. Vyběhla jsem ty tři schůdky u autobusu a rozhlédla se, autobus už byl skoro plný, takže jsme si museli sednou do předu. Počkala jsem na Janu a pustila ji k okénku, sama jsem si sedla vedle ní a ještě jsem zamávala na tátu. Když došli všichni a další vedoucí Markéta si nás přepočítala, mohly jsme vyjet. Řidič nastartoval a vyjeli jsme "Joooo!!!" zakřičely jsme všechny a usmály se na sebe.

Cesta trvala dlouho. Bylo vedro a my jsme zůstali trčet v koloně. Otevřeli jsme malá okénka a začali si povídat. když jsme se konečně rozjeli udělalo se v autobuse konečně příjemně a já jsem začala pociťovat ty nedospalé hodiny ze včerejška a dnešního rána. Když se téma stočilo k vysvědčení nasadila jsem si sluchátka a pustila písničky. Nechtěla jsem se o tomhle bavit. Bylo mi hloupé, že mám v 15 letech jen jednu dvojku, vím že to není nic ke stydění, ale jak jsem i přes hudbu slyšela většina mých spolu jezdců měla alespoň jednu trojku a Danovi hrozila pětka z fyziky. Zaposlouchala jsem se do písniček a udělala si větší pohodlí. Probudila jsem se až na zastávce u benzínky, když do mě Jana strčila. Došli jsme si a záchod a chvíli jsme si povídali před autobusem, kde se dalo dýchat. Potom už jsme moc nemluvili, poslouchali jsme jaké to má Markéta v práci a pak si Dan s Markétou a Filipem (tentokrát myslím našeho praktikanta) začali povídat o jejich spojení do práce nebo do školy a to mě už nebavilo poslouchat. Koukla jsem se přes uličku na Petru s Týnou a musela jsem se zasmát. Obě dvě spali jako nemluvňata, vytáhla jsem telefon a vyfotila si je. Rychle jsem Veronice poslala MMSku a napsala jsem "První chvíle tábora :D." Verča mi ve chvíli odpověděla: "To vám to pěkně začíná." Usmála jsem se a hodila jsem telefon zpátky do batohu a koukla se z okýnka.

K chatě jsme dorazily v půl dvanácté, takže jsme už neměli moc času. Bylo nám s holkama řečeno, máme pokoj číslo 103. Vzali jsme kufry a začali je nosit ke vchodovým dveřím (teda holky je nesly, já ten svůj vláčela), najednou se odněkud vynořil vysoký kluk se zelenýma očima. "Nechceš pomoct?" zeptal se a křivě se usmál."Jinak jsem Tomáš, kdyby jsi ještě něco potřebovala." usmál se a zvedl mojí tašku, jako by to bylo peříčko. Vynesl jí nahoru do druhého patra a postavil jí na zem. "Děkuju." řekla jsem a podívala jsem se na něj. Usmál se a ještě dodal: "Bydlím na 109, kde ty?" Ukázala jsem na druhou stranu chodby, věděla jsem, kde můj pokoj je, protože jsem v něm už jednou byla. "Na 103." Vymáčkla jsem ze sebe, mávla jsem na Tomáše rukou a zatočila ke svému pokoji.