Jak to všechno bylo...✔

-32-

To už u Thomase seděla Petra a zkoumala ho starostlivým pohledem. Lehce vyfouknu, když zjistím, že je někdo u něj. Za sebou uslyším dusavé kroky a rychle se otočím. Žene se k nám Míša a v patách jí běží Jirka s Luckou. Vedle nich kluše Lukáš, který byl očividně jediný schopný přivolat pomoc. Najednou se odnikud vynoří Hanka. Rychle Petru odstrčí a sedne si k Thomasovi. Jeho hlavu, která doteď ležela na Pétině klíně, mu nechá položenou na zemi a jen ho drží za rameno. Asi si myslí, že tím nějak zamezí bolesti. Petra se na Thomase lítostivě podívá a začne se zvedat. Než si ale stihne stoupnout, zachytí ji Thomasova ruka a stáhne zpátky vedle něho. V tu chvíli už přibíhá Míša a odhání Hanku. Petra asistuje Míše při ošetřování Thomase a Lucka mezitím zjišťuje Danův zdravotní stav. Já se pomalu zvednu a chci se vytratit. O všechny je postaráno a nic dalšího se už snad nestane. Otočila jsem se ještě a zachytila Danův zdrcený pohled. Všechno jsem bravurně ignorovala a pokračovala v chůzi. Bohužel mi dnešek očividně nebyl souzený a já plnou parou narazila do Teda a kdyby mě nezachytil, tak jsem stoprocentně seděla na zadku. Omluvně jsem se na něj usmála a chtěla pokračovat v nenápadném útěku. Jeho paže kolem mých boků mi však zabrání v pohybu. Podívám se na něj. Měří si mě starostlivým pohledem a pak si mě jen přivine do obětí. Do měkkého, hřejivého a bezpečného objetí. Než stihnu přemýšlet nad tím jestli ve mě někdy nějaké objetí vyvolalo tolik pocitů se odtáhne a podívá se mi zpříma do očí. "Promiň," řekne a znovu mě obejme "měl jsem něco udělat." dokončil svou větu. "Není za co se omlouvat" odtáhnu se od něj a pokusím se vyloudit co nejvíc uvěřitelnej úsměv. Sundám jeho ruce z mého pasu a pokouším se ho znovu obejít, když mě chytne za zápěstí a přitáhne zpátky. "Ani nemysli na to, že by jsi se vytratila bez prohlídky." řekne jako by byl on sám doktor. Pomalu mě vede k Lucce, která právě zalepuje Danovi roztržené obočí. Před Danovým pohledem uhnu a Ted mě posadí do trávy na jeho mikinu, takže teď je jenom v bílém tílku a tmavě modrých šortkách. "Tady jí máš." řekne směrem k Lucce. Ta jen jeho úsměv oplatí a ujme se přehrabování lékárničky. Ted mi ještě jemně, ale povzbudivě stiskne rameno a jde někam směrem k Thomasovi. 

Ležím po obědě na posteli a pořád přemýšlím nad tím co už se za dnešek stihlo všechno stát. Dan je v pořádku, jen má obrovský monokl a Thomas už je taky v pořádku. Já jsem po několika všetečných otázkách od Lucky vyvázla s tím, že jsem pitomá, že jsem se mezi ně stavěla a s lahví s vodou, kde byla rozpuštěná tableta vápníku, kterou jsme mimochodem dostali všichni tři. Za půl hodiny máme sraz před chatou. Dopoledne se stihlo všechno až na cross, který se ale už tradičně běhá po obědě. Normálně to je vytrvalostní běh, ale my, soutěživý puberťáci, jak by řekla Míša, jsme si z toho udělali sprint na dlouhou vzdálenost. Problémem je, že naše těla to většinou nezvládají a něteří končí na marodce. Já sama jsem tam jednou musela strávit noc. Je mi, ale nad míru jasné, že letos spritovat rozhodně nebudu a Jana je na tom podle mého stejně. Pak mi dojde, že s Thomasem ještě nemám vyřízených pár věcí a taky se ho chci zeptat, jak mu je. Zvednu telefon, který spočíval na mém nočním stolku. Jana s Týnou a Terkou hrají stolní hru a Jana je v koupelně. Napíšu Thomasovi a se spokojeným úsměvem telefon odkládám. Vezmu si přes sebe mikinu, i když tuším, že nebude třeba. Řeknu holkám, že jdu ven a opustím pokoj. Když procházím po chodbě hrne se kolem mě od pohledu unavená Míša a za ní v patách Lucka, držíc malého kluka za ruku. Klučina, kterému může být nanejvýš tak osm, se drží za bříško, je zelený v obličeji a vypadá celkově nemocně. Radši Míše uhnu z cesty a mířím ven. 

Když konečně stojím před chatou a sluneční paprsky mě příjemně lechtají na tvářích, tak zjistím, že Thomas tady ještě není. Vydám se k jednomu z lehátek, které stojí trochu stranou od ostatních a bezmyšlenkovitě si do něj sednu, připravená využít volné chvíle k opalování. Jak už jsem říkala, tak nedávám pozor a místo látky, kterou jsem pod sebou čekala, dosednu na něco poměrně živějšího. Chci se okamžitě vyhoupnout zpět na nohy, jakmile pod sebou ucítím teplo lidského těla, ale kdosi mi zabrání. Tím pádem skončím přišpendlená na Tadeášově klíně. Na tváři mu pohrává křivý úsměv a jeho tmavě hnědých očích zářily malé hvězdičky. "Takhle by nás Petra neměla vidět." podotknu, ale když se ten super úsměv přemění během sekundy v něco neuvěřitelně smutného, nevydržím to a povzbudivě se usměju. Přitisknu se k němu a nohy si ležérně přehodím přes opěradlo na ruce. Chvíli si povídáme a pak uvidím z hlavní budovy člověka, který vlastně může za to, že jsem vyšla ven dřív než jsem musela. Ted zpozoroval, že mu nevěnuju pozornost a podíval se směrem kam se teď upíraly i moje oči. Hned na to posmutněl. Když jsem se na něj podívala jiskřičky byly ty tam a na tváři měl nevrlý výraz. "Tak běž." řekl a podíval se na mě. Viděla jsem, že nechce, abych šla a tomu napovídaly i jeho ruce obmotané okolo mého pasu. "Promiň, já musím." řekla jsem omluvně a vzala jsem jeho ruce do těch svých, sundala je ze svých boků a dala si je na klín. Jen tiše přikývl a pak se zase zasmál. "Nedělejte žádné nepřístojnosti." pokáral mě a pak zavřel oči a nastavil se zase hřejivému slunci. Zakroutila jsem nad ním hlavou a zamířila k Tomovi, který postával opřený o stěnu a tak jako všichni se snažil pochytat co nejvíc slunečních paprsků. Došla jsem k němu zezadu, stoupla ji na špičky a zakryla mu oči. Dosáhla jsem jen tak tak. V mžiku chytil mé ruce a pak se začal na hlas smát. "Kdo to je?" snažila jsem se změnit hlas, ale očividně mi to moc nejde, protože vykřikne mé jméno, strhne moje ruce z jeho očí a otočí se na mě. Jeho úsměv po chvíli zmizí, když se můj pobavený výraz změní v ten nejvyčítavější, jaký dokážu. "Takže," začnu a zkřížím ruce na prsou. "co to mělo dneska znamenat? Nejdřív s Týnou a pak s Danem, co ti ksakru je?" začala jsem soptit, protože jsem se bála, že ho za tu dopolední bitku s Danem vyloučí z tábora. Podívá se na mě vymlouvavým pohledem a začne. "S tou Týnkou to bylo hloupé nedorozumění, já nevěděl, že mě tak moc nenávidí a to co mi říkala, například, že mě vykastruje, jestli jí namočím, jsem bral jako vtipné výhružky, které jsem čekal, že nesplní." Sklopí pohled k zemi a čeká na mojí reakci. Já spustím ruce podél těla a můj výraz se zmírní. "Já vím." pronesu a dám mu ruku na rameno, které je proklatě vysoko. Pak jsem zase zvážněla a dala si ruce v bok. "A to s Danem." pozvedla jsem obočí podívala se na jeho pobitý obličej. "Další nedorozumění, prostě jsme se nepohodly." řekl jednoduše. Pochopila jsem, že se o tom nechce bavit. Chvíli jsem ho ještě hubovala a pak se mi pokusil vysvětlit, že není důležité, abych věděla kvůli čemu se nepohodly tak, že byli oba od krve. 

To už ale začínal odpolední program a my se šli zařadit do fronty, každý ke svému družstvu. Když přišli i poslední opozdilci, ujal se Jirka slova. Chvíli mluvil o tom, že nás musí už jeden vedoucí opustit, protože musí do práce. Pak předvolal Štěpána a bylo všechno jasné. Všichni vedoucí se s ním rozloučili a pak řekli, že mají překvapení. Vymysleli, že my, jakožto nejstarší, což znamenalo já, Terka, Týna, Thomas, Petra, Dan, Jana, Ted, Lukáš a Filip se utkáme proti vedoucím, neboli Petrovi, Hance, Katce, Štěpánovi, Honzovi, Míše, Martině, Kláře, Jirkovi a druhému Filipovi. Běžela se štafeta a úsek to byl docela dlouhý. Nakonec jsme stejně výzvu přijali a šli se rozestavit po trase. Jakožto nejpomalejší člen týmu jsem vybíhala a běžela nejkratší kus. Štafetu jsem předávala Týně, Týna Janě, Jana Terce, Teka Petře, Petra Thomasovi, Thomas běžel velký kus do kopce a zhruba v jedné čtvrtině předával štafetu Tedovi, ten ho měl napodobit v další čtvrtině kopce a o poslední dvě čtvrtiny se podělili Dan s Filipem, Lukáš běžel velký kus cílové rovinky. 

Už jsem stála na startu a měla jsem vybíhat proti Martině. Erika, která zápas startovala pískla na píšťalku a já vyběhla. Kupodivu jsem Martinu nechala za sebou a běžela dál. Najednou mě, ale předehnal sprintující Honza a já už viděla jen jeho vzdalující se záda. Přidala jsem a za chvíli už sprintovala s kolíkem v ruce Týna. Po celé trati byly rozestavené děti a nadšeně fandili. Někteří nadšeně skandovali naše jména, jiní podporovali zase vedoucí. Týna na mě počkala a pak jsme se co nejrychleji přesunuly na místo, kde jsme mohli celý závod sledovat. Fandili jsme jak jsme mohli a postupně se k nám přidávali i ostatní. Když běžel Dan svůj úsek rozhodli jsme se přesunout co nejblíž cílu, abychom pak mohli být rovnou všichni spolu. Dan měl před Štěpánem  který před chvílí vystřídal Honzu velký náskok, ale i tak nespomaloval. Předal kolík Filipovy, který hned po tom, co za ním vyběhla Lucka, náš náskok ještě zvětšil. Když měl kolík Lukáš začalo jít do tuhého. Petr náš náskok trochu srovnal a na konci trasy stáli v rozestupech, tak aby si štafetu mohli podávat, všichni ostatní vedoucí."Luky zaber!" zařvala Týna a Lukáš, jako by chytil druhý dech se rozsprintoval k cíli. Do cíle doběhl jen s malým rozdílem a než se stačil vydýchat už mu na krku vysela Týna. Všechny holky jsme ho pak objali a kluci se 'chlapácky' poplácali po zádech. Pak jsme oslavovali všichni navzájem a na konec  přišlo ještě skupinové objetí. Musela jsem se usmát, když jsem viděla jak se spolu Dan s Thomasem baví, chvíli si gestikulují, jako že se navzájem zase zbijou, ale na konec si potřesou rukou.

Je něco kolem jedenácté hodiny a v klubovně už jsme jenom my. Naše úžasné vítězné držstvo, složené, z těch nejlepších lidí. Oslavujeme s dětským šamapáněm, které nám dali vedoucí a kluci někdy vyštrachali vodku, tak sem tam někdo okoštuje i tu. Myslím, že nikdo se dnes nechce zlít do němoty, takže ještě z půlky plnou láhev odnáší Dan na pokoj a zbytek si prohlížíme naše staré fotky, smějeme se, povídáme si a posloucháme písničky. Chvilkama tancujeme. Už mě jich vyzvalo všech pět a teď zase tancuju v Thomasově ochranitelské náruči. Z Lukášova sevření se na mě zubí Týna, Terka tancuje s Tedem a Petra s Filipem. V rohu místnosti, daleko od nás si šeptají a zároveň se líbají Jana d Danem. Dnešek byl až na pár drobností perfektní a já si uvědomila, jak moc mi na všech těch lidech záleží.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°
Ahojky, tak se mi povedlo po nějáké době zase něco vytvořit. Už to nebudu moc okecávat, takže doufám, že se kapitolka líbila a moc děkuju všem za hlasy a milé komentáře.
Dobrou noc ❤❤

P.S. Vydala jsem někdy kapitolu jindy než na večer? :D