Jak to všechno bylo...✔

-41-

Probudila jsem se poměrně časně. Posadila jsem se na posteli a podívala se z okna. Venku se z mraků snášely k zemi obrovské provazce vody a sem tam nebe prořízl blesk následovaný hlasitým burácením hromu. S tichým zaúpěním, abych nevzbudila kamarádky, jsem se zřítila zpátky do peřin a přetáhla jsem si přes hlavu deku. Skvělý, zrovna dneska musí být tak hnusně. Vystrčila jsem oči z pod peřiny a znova jsem se rozhlédla jsem se po pokoji. Z vrchu palandy na mě koukala rozespalá Petra a v očích měla stejně zubožený výraz jako jsem dozajista měla i já. Bylo nám oběma jasné, že dnes se v tom nečasu budeme celý den chodit a hledat indície, abychom pomohli nám přiděleným družstvům zvítězit v celotáborové hře. Podívala jsem se na telefon a vydala jsem další pazvuk, telefon ukazoval asi sedm minut před půl osmou. Vyhrabala jsem se z postele a pomalu jsem přešla ke skříni, vytáhla jsem si něco na sebe a rychle s tím vším zmizela v koupelně, kde jsem se následně vysprchovala, provedla ranní hygienu a navlékla se do připraveného oblečení. Naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla a potom jsem opustila koupelnu.

V pokoji panoval kupodivu relativní klid, dnešní počasí mělo očividný uspávací účinek, který na moje kamarádky působil možná i trojnásobně. Všechny se velice pomalu plahočili po místnosti ve které jsme už dvanáct dní jako doma. Po chvíli mi došla jedna zásadní věc "Kluci už šli?" zeptala jsem se pro jistotu, když mi došlo kolik lidí to vlastně dneska nocovalo v mojí posteli. "Jo, přišla Míša a řekla, že pokud do dvou minut vypadnou, tak nebudeme mít problém." Osvětlila mi to Jana a zmizela v koupelně. "A jak ses ty dostala na palandu?" šťouchla jsem lehce do Petry, která stála před zrcadlem a snažila si něco udělat s vlasy. "Hele, ty si se celou noc roztahovala u Terky na posteli, zatím co já bych měla sápt zavalená Thomasem? Ne-e, někdy kolem půl třetí ráno jsem se vzbudila a přelezla si hezky k sobě do postele." usmála se na mě vesele, popadla mikinu a vyšla z pokoje. Jen jsem pro sebe zavrtěla hlavou, křikla jsem na holky, že jdeme s Petrou napřed a taky jsem vlezla na chodbu. 

Došla jsem do velké jídelny, kde už spokojeně snídalo spoustu mých kamarádů. Posadila jsem se na své obvyklé místo a byla jsem naprosto připravená čelit narážkám na můj příchod. Samozřejmě se za chvilku ozval Luky: "Nějak brzo, ne?" nadzdvihl obočí a čekal na mojí odpověď. "No jo, vzbudila jsem se dřív, protože jsem se krásně vyspala, měla jsem celou postel sama pro sebe a nemusela jsem se mačkat s dalšíma devíti lidma," řekla jsem a přejela si je pohledem, všichni vypadali unaveně a děsně zuboženě, asi jako kdyby už dva roky spaly na tvrdé zemi každý den pouze dvě hodiny. Vlastně tak nevypadali všichni, Dan se spokojeně ládoval chlebem a očividně se vyspal na jedničku. Když jsem si vzpomněla na včerejší večer, tak jsem urychleně dodala: "Tak s osmi, no... Ono to zase tolik nemění." Usmála jsem se sebevědomě na Lukáše a pokračovala jsem ve své snídani. Za příjemné konverzace jsem snědla misku lupínků s mlékem a užívala si poslední dny s kamarády. Za dva dny odjíždíme a já teď litovala dnešního velice brzkého stříhání videa s jedním nejmenovaným klukem. Nejen že Ted chodí s Petrou a dřív o mě jakýkoli zájem nejevil, ale teď mě dokonce i ignoruje, takže si s ním nemůžu promluvit, skvělý. 

Dojedla jsem a odnesla jsem nádobí k odkládacímu pultu. Jen co jsem dosedla zpátky na svoje místo u stolu, začal Jirka mluvit. "Tak, dneska je poslední den vážení, zítra touhle dobou budou vaše pokojíčky čisté a zabalené, tedy alespoň u těch, kteří dbají na pravidla." šlehl Jirka pohledem k našemu stolu, očividně se o té malé nechtěné přespávačce dozvěděl.  Vyměnili jsme si provinilé pohledy a poslouchali zbytek Jirkova proslovu. "No a jako každý poslední den tábora nás čeká celodenní hra." následně se celou jídelnu ozvalo nesouhlasné mručení, očividně se nikomu v tomhle nečase nechtělo chodit po horách. "Ale no tak, je to tady váš poslední den, tak si ho užijete." "Jak si ho máme užít? V dešti?" ozvalo se jídelnou od nějakého asi dvanáctiletého kluka. Následně se místností ozvalo souhlasné mručení a tiché přikyvování. "Tak si to nebudete užívat, ale ta hra vás nemine." zdělila nám Martina. "Takže přejdeme k tomu co vás dneska čeká. Teď máte v týmu půl hodiny na to, aby jste se domluvili na tom, jak budete dneska hrát. Dneska se totiž do toho počasí nemusí vydat celý tým, myslím, že múzy i kapitáni ví o čem je řeč, tak vám rovnou řeknu poslední informaci a tou je to, že oběd je v půl jedné a konec bojovky je v šest." Po dokončení proslovu se posadil a pokynul nám k odchodu. Všude nastal, pro náš tábor už klasický, totální zmatek a všichni se najednou snažili vyhrnout ze dveří vedoucích z jídelny.