Jak to všechno bylo...✔

-50-

Přistoupil ke mně zase o krok blíž. Moje srdce bilo jako splašené, až jsem měla chvíli pocit, že mi vyskočí z hrudi. Stál teď u mě tak blízko, že nás dělily pouhé centimetry. Mohl kdykoliv překonat tu nepatrnou vzdálenost a políbit mě. Nebo mě jen obejmout. "Co cítím?" zopakoval mou otázku. "Popravdě?" podíval si mi zpříma do očí a pak o krok ustoupil. "Když jsem tě letos znova uviděl," udělal pauzu a posadil se zpět na lavičku. Já jsem zůstala stát a založila jsem si ruce v bok. Stále jsem však bedlivě naslouchala každému slovu. Byla jsem definitivně připravená znát pravdu. "Byla si jiná," podíval se na mě a slabě se usmál. "Víš, vždycky si pro mě byla malá holka, se kterou byla poměrně legrace, ale nijak zvlášť jsem ti pozornost věnovat nepotřeboval," zakroutil při té vzpomínce hlavou. Posadila jsem se vedle něj do bezpečné vzdálenosti. "Tenhle rok si přijela a byla si krásná, vyspělá a naprosto okouzlující," usmál se, jak vzpomínal. "A já, nechtěl jsem si připustit, že ta holka ze které jsem si jen s kamarády dělal srandu by se mi teď mohla líbit a co víc, že bych se do ní mohl po pár dnech tábora zamilovat." Vytřeštila jsem oči. Tak on mě měl rád? Nic jsem neřekla a tak Dan pokračoval. "Když jsem tě omylem shodil z těch schodů, málem jsem dostal infarkt. Bál jsem se o tebe, tak strašně moc. A ty si to všechno zvládla s takovou lehkostí a elegancí." usmál se na mě. "Nevěděl jsem jak se toho zbavit, a tak jsem se začal hodně bavit s Janou. Je moc hezká, milá a je skoro v mém věku, říkal jsem si, že s takovou holkou na týden na to poblouznění rychle zapomenu." nevěřila jsem tomu co mi tady právě říkal. Využil a zranil mou kamarádku, aby zapomněl na mě. Tomu se mi nechtělo věřit. "Ale nepomohlo to. Tak jsem ti začal ubližovat. Začal jsem o tobě říkat odporné věci a doufal jsem, že se ta hraná nenávist stane reálnou. Doufal jsem, že se zamiluješ do nějakého z kluků a navždycky mi přestaneš motat hlavu. Ale ne, dvakrát jsem musel dostat přes držku od Thomase, abych si uvědomil, že tohle není řešení." Díval se na mě lítostivým pohledem. Taky jsem věděla o čem teď bude mluvit. "A pak jsem chtěl využít příležitosti. Chtěl jsem se ti ze všeho vyznat. Ten večer jsem doufal, že po tom společném blbnutí budeme mít chvíli času jen pro sebe a taková chvíle se naskytla," na chvíli se odmlčel a podíval se na mě. "Bože, já jsem to tak strašně zvoral," prohrábl si rukou vlasy. "Tenkrát jsem to nezvládl a místo toho, abych ti to nejdřív vysvětlit a počkal na tvojí reakci, jsem se neudržel a rovnou tě políbil. Chápal jsem, že si mě odstrčila, ale v tu chvíli jsem byl sám na sebe tak strašně moc naštvaný. Pokusil jsem se tě zastavit, ale znovu jsem to zvoral. A pak jsem tě uhodil," viděla jsem, jak se Danovi oči lesknou zadržovanými slzami. "Nic jsem si nikdy nevyčítal víc. Věděl jsem, že tohle mi nikdy neodpustíš." Pak bylo mezi námi ticho. Věděla jsem, že s vyprávěním skončil, ale nevěděla jsem, co říct. "Co cítíš, teď?" zeptala jsem se ho znovu, protože on vždycky mluvil jen o minulosti, ale já potřebovala vědět, jaká je přítomnost. "Jsem do tebe, až po uši zamilovaný, Denčo," smutně se umál. Můj svět se převrátil naruby a zpět. Nevěděla jsem, jestli je to všechno pravda. Než jsem stihla přemýšlet o tom všem víc, tak se okolo mého pasu omotala ruka a přitáhla si mě k sobě. Vzhlédla jsem a setkala jsem se s Danovým blankytně modrým pohledem. Palcem mi setřel slzy, které se mi stále kutálely jedna vedle druhé po tváři. Svou ruku na mojí tváři nechal a po chvíli překonal tu malinkatou vzdálenost, která nás dělila a spojil naše rty. Tenhle polibek nebyl jako žádný z těch předešlých. Byl jemný, ale zároveň vášnivý. Bylo to, jako by to mělo být poprvé a naposledy. Vkládal do toho všechen smutek a energii. Přesunula jsem svoje ruce za jeho krk a vjela mu rukou do vlasů, čímž jsem si ho přitáhla ještě blíž k sobě a zapojila jsem se do polibku. Cítila jsem, jak se usmál a vysadil si mě na klín. Jemně jsem ho vzadu zatahala za vlasy, což náš polibek udělalo ještě vášnivějším. Celým mým tělem proudila elektřina a v břiše mi poletovala hejna motýlků. Šťastně jsem se usmála a odtáhla jsem se od něj, protože mi pomalu začal docházet vzduch. "Co ke mně cítíš?" taky poupravil svou otázku. "Já nevím" zakroutila jsem hlavou a přitáhla jsem si ho pro další polibek. Znovu mnou mohla proudit ta nekonečná dávka elektřiny a znovu mě tak krásně šimralo v břiše. Dan se ode mě ale odtáhl. "Co ke mně cítíš?" zeptal se. "Já vážně nevím," zničeně jsem si vjela rukou do vlasů. "Já- nemůžu ti říct, že jsem do tebe zamilovaná, protože po tom všem, co se stalo to teď prostě nedokážu. Jediné co vím, je, že když jsem s tebou, tak je všechno snazší i těžší najednou. Vím, že vždycky, když se mě dotkneš, když si se mnou propleteš prsty, kdykoli mě políbíš, tak mnou projede neuvěřitelná vlna energie. Vím, že když tě jeden jediný den nevidím, tak už mi chybíš," Danovi svítili oči nadějí. "Ale taky vím, že mám strach. Z toho, že mě zraníš, z toho, že mi ublížíš, ale největší strach mám z toho, že mě opustíš, až na to nebudu připravená."

 Zamrkala jsem a chtěla jsem si setřít slzu, která se mi kutálela po tváři, ale Dan mě předběhl. Palcem mi setřel všechny slzy a pak mi opět přiložil své rty na ty mé. Šťastně jsem se usmála a polibek mu opětovala. 

Šli jsme ruku v ruce směrem k Danovi domů. Jeho rodiče byli na služební cestě a sestra přespávala u kamarádky. Ještě než jsme vyrazili z parku, tak jsem mamce napsala textovku, aby se o mě nebála, že dneska nebudu nejspíš spát doma. Vesele jsme si povídali a moc nevnímali okolní svět. Procházeli jsme se a nebylo nic jiného než my dva. Občas se Dan zastavil, aby se ke mně mohl natáhnout pro polibek. Když to tak zopakoval asi po páté, tak jsem se nezastavila, ale pustila jsem jeho ruku a šla jsem dál. Dan mě o pár sekund se smíchem dohnal a zatarasil mi cestu. Začala jsem couvat a on se přibližoval s krásným úsměvem na rtech. Najednou jsem ale neměla kam couvat. Stála jsem zády opřená o zeď nějakého domu a čekala na svůj osud. Dan byl ve zlomku sekundy u mě. Stál tak blízko, že jsme se dotýkali nosy. A pak mě zase bez jakéhokoli varování políbil. 

Byl večer a my leželi u Dana na posteli. Koukali jsme na film a jedli pizzu, kterou jsme si objednali k večeři. Když film skončil, tak Dan zaklapl notebook a vrátil se ke mě. Věnoval mi malou pusinku na nos. Pak se zase odtáhl a podíval se na mě. "Deni? No... Víš... Může mi být tou ctí a prostě... Budeš mojí přítelkyní?" nejistě se na mě usmál. Taky jsem se usmála a přikývla jsem. Než jsem stihla odpovědět už mě drtil v obětí a pak se dožadoval polibku. Spojila jsem naše rty a užívala jsem si ten pocit bezpečí u něj v náruči. Nevěděla jsem, jestli je Dan moje osudová láska, nevěděla jsem, co přesně k němu cítím a už vůbec jsem netušila, co bude zítra. Jediné co jsem věděla na sto procent bylo to, že moje místo je tady, vedle něj, u něj v náruči a že jsem konečně dokonale šťastná. 

-KONEC-