Jak to všechno bylo...✔

-25-

Probudila jsem se s lehkým škubnutím. Zase se mi před očima ukázalo to, čemu jsem jen před několika hodinami přihlížela, akorát tentokrát si mě dotyční všimli a začali mi nadávat. Opřela jsem se o stěnu za sebou a trochu zatřásla hlavou. Kdyby ve mě zbyla nějaké emoce, tak bych brečela, křičela, ale já jen seděla a koukala do prázdna. Pak jsem si uvědomila, že když jsem usínala, tak bylo všude rozsvíceno. Podívala jsem se vedle sebe a tam klidně a tiše oddechovala Jana. Na přistýlce se ze spaní usmívala Terka a na palandě se nevrle převalovala Petra a pod ní spící Týnka něco mumlala. Po chvilce pozorování kamarádek mi došlo, že na sobě mám pořád džíny a tílko. Stoupla jsem si, ale hned jsem zase spadla do postele. Takovou bolest v koleni jsem nečekala. Dovtípila jsem se, že je to tím během. Rychle jsem ty myšlenky zahnala a pomalu jsem si opět stoupla. Když bolest trochu ustoupila rozhodla jsem se jít do koupelny. Byly dvě hodiny ráno, ale mě to bylo úplně ukradené. Stoupla jsem si pod proud horké vody a nechala ji samovolně stékat po těle.

Konečně jsem měla příležitost utřídit si své myšlenky. Jako první jsem pomyslela na Janu. Jsem na ní naštvaná? Ví, že jsem jí s Danem viděla? Budou teď jako spolu, nebo co bude dál? Chvíli jsem nad vším uvažovala a pak jsem došla k jedné jednoduché odpovědi - JE MI TO JEDNO. Jana měla naprosté právo se do Dana zamilovat a já jí v tom nemohla nijak bránit, ani jsem nechtěla. I kdyby věděla, že jsem je viděla a začala o tom se mnou mluvit, tak mě to nemuselo tížit. K Danovi jsem nic necítila a Janě jsem přála jen to nejlepší. A i kdyby spolu teď byli, alespoň by vznikl nový táborový páreček. 

Ještě dlouho jsem jen tak stála pod teplou sprchou a přemýšlela. Nakonec jsem vypnula sprchu a zabalila jsem se do ručníku. Stála jsem před zrcadlem a znovu si opakovala k čemu jsem ve sprše došla: K Janě a Danovi se budu chovat normálně. Tadeáše se musím zeptat, jestli si to s Lukášem vyříkal. A z Týny se pokusím nenápadně dostat jestli se jí Lukáš líbí. Převlékla jsem se do pyžama a odlíčila rozmazanou řasenku, pak mi došlo, že mě večer museli najít v posteli s promočeným polštářem a rozmazaným líčením - asi jim to budu muset vysvětlit. 

Lehla jsem si zpátky do postele a za chvíli jsem už zase spala. Ráno mě probudila Míša, když mi stáhla peřinu. To by mě asi nevzbudilo. Vzbudily mě její studené ruce na mém koleni. "Ty chodíš bez ortézy?" zeptala se mě když jsem se posadila a protřela si oči. "Co? Já? Ne." zamítla jsem její otázku a nechala jí, aby mi zkoumala koleno. Po chvíli vstala se slovy, že si mám dávat pozor a nemám si s tím zahrávat, začala budit zbytek pokoje. Když byla i Jana při smyslech, ještě si nás všechny přeměřila pohledem a pak odešla. Chtěla jsem se jít úplně normálně oblíknout a udělat hygienu, ale při hledání ponožky mě zastavil Terčin hlas. "Co se včera stalo?" zeptala se jako se mě ptá mamka, když se jí na mě něco nezdá. "Nic." mávla jsem rukou a bez emocí v tváři zmizela v koupelně. Když jsem zase vypadala jako člověk uvolnila jsem koupelnu a přešla k zrcadlu, abych si něco udělala i s vlasy. 

Po chvíli se zpoza dveří vynořily čtyři hlavy mých kamarádek. "Deni?" zeptala se pomalu Petra a šla mě obejmout. Přitiskla jsem si jí k sobě, ale nic jsem neřekla. Odtáhla jsem se od ní a pokračovala v úpravě vlasů. "Když jsi včera nepřišla, tak jsme tě šli hledat." začala Týna "A když jsme přišli na pokoj, tak si tady ležela s rozmazanou řasenkou a spala si." přidala se Petra. Zhluboka jsem se nadechla, musím jim něco říct, ale nechci litovat, nechci nic, chci aby mě nechaly na pokoji. "Holky, nebudu vám nalhávat, že je všechno v pořádku, ale prostě se něco stalo, něco mě změnilo a už to nechci rozebírat." řekla jsem a nejradši bych byla v tu chvíli neviditelná. Holky jen přikývly a šli se taky upravovat. 

Týna, Terka a Péťa už byly na snídani a já čekala na Janu. Seděla jsem opřená o zrcadlo a koukala na koupelnové dveře. Po chvíli z nich vyšla Jana. Vyhoupla jsem se na nohy a chystala se odejít, když mě zastavila. "Hele potřebovala bych ti něco říct." řekla s rozpačitým úsměvem. "Vím, že jste se s Danem dali dohromady." řekla jsem bez jakékoli emoce. Pár sekund na mě jen tak koukala, jako bych byla totální magor a pak se začala obhajovat. "Nech toho." řekla jsem a nasadila falešný úsměv. Společně jsme vyšly z pokoje, když se k nám přihnal Dan, přivítal nás a pak si stoupl k Janě a podíval se na mě. Já jsem cítila, že to, co ve mě včera dostalo tak obrovskou ránu, teď definitivně umírá. Bolelo to a já ani nevěděla proč. Žádné city totiž po včerejšku zbýt nemohly. 

Po snídani a dopoledním programu jsme se usadili u oběda a Thomas začal nadšeně přes celou jídelnu vykřikovat nové informace o včera vzniklém páru tábora. Všichni se tomu potichu smály, jen já seděla na židli, pohledem jsem hypnotizovala svůj kus masa a naprosto nevnímala, co se děje. Nikdo se mě naštěstí na nic neptal a tak jsem i oběd přežila ve zdraví. 

Po poledním klidu, který jsem strávila psaní pohledu rodičům, dědovi a babičce, jsme zase měli chodit po stanovištích. Dnešním tématem byly mapy a tak jsme se od Petra měli učit jak se zaznamenává do map a pak jednu mapu vyrobit. Patenťáci měli dnes odpoledne volno a tak se rozhodli připojit k družstvům. Samozřejmě, že na mě se hned ze začátku musel přilepit Dan s Janou, která po tom co přijela Terka začala pomáhat 'patentnímu úřadu'. Naštěstí se od nás na druhém stanovišti odpojili a dál pokračovali se žlutými. Já dnes byla u modrých a k nám se teď připojil Ted s Lukášem.Očividně si všechno vyříkali a všechno bylo při starém. Myslím, že si dali za úkol mě rozesmát, ale nedařilo se jim a tak jsme si začali normálně povídat, byli jsme u předposledního stanoviště a já jim všechno vyklopila a museli slíbit, že se to nikdo nedozví. Jejich reakce byla moc milá. Nejdřív se zeptali, jestli mají dát Danovi přes držku, ale když jsem jim vysvětlila, že jsem v pořádku a všechny city jsou pryč, změnili radši rychle téma a kupodivu mě přivedli na jiné myšlenky. Na posledním stanovišti jsme potkali červené u kterých dnes byla Péťa a povídala si s Thomasem. 

Nakonec bylo odpoledne moc příjemné. S Thomasem, Tedem, Lukym a Petrou jsem si příjemně popovídala. Po večeři a dvou hodinách na klubovně jsme se ještě rozhodli podívat se zase u nás i s Hankou a Katkou na film. Vybrali jsme *Amazing spidermana* a zatím co všichni se zaujetím koukali na mé posteli, já ležela u Terky na přistýlce a snažila se lehnout si tak, aby mě noha přestala alespoň trochu bolet. Když byl film skoro u konce přišla ke mě Petra a podívala se na mě. "Koleno?" zeptala se jednoduše. Jen jsem přikývla a sykla bolestí, protože jsem se snažila postavit. "Tak takhle to nejde." konstatoval Tadeáš, který k nám přišel před chvílí.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Ahoj,

tak píšu hned další kapitolu, abych to nenechala takhle otevřené. Doufám, že jsem nikoho nenaštvala tím co se stalo, ale já to měla v plánu už hodně dlouho. A vůbec co si o tom všem myslíte? Jak to teď bude? Jak už jsem minule psala, přemýšlela jsem, že bych jednu kapitolu zasvětila fotkám hlavních hrdinů a klidně i nějakému vyprávění. Tak mi prosím napište co si o tom myslíte. Moc děkuju za čtení a hvězdičky a budu moc ráda za jakýkoliv komentář.