Jak to všechno bylo...✔

-35-

"Rychle, rychle, rychle!" popoháněl náš tým Thomas. Musela jsem se chtě nechtě usmát. Ještě nikdy jsem Thomase neviděla takhle. S odvahou a soutěživostí v očích, moc si přál, aby právě naše družstvo vyhrálo. Přidala jsem do kroku a Thomas mi hodil ležérně  ruku kolem ramen, povzbudivě se usmál a pak začal zase pokřikovat po dětech, které šli pomalu. Mě se obličej stáhl do nešťastné grimasy. Jak mám ničit jeho nadšení? Byla jsem psychicky připravená, že bud ničit úspěchy členů mého dnešního týmu, ale opravdu jsem nebyla připravená podrážet svého kamaráda. "Děje se něco?" zeptal se mě starostlivě a zastavil mě. "Ne, jsem v pohodě." zakroutila jsem hlavou. "Fakt?" zeptal se. "Jo, prosím tě." odmávla jsem ho. Povzbudivě jsem se usmála a dala jsem se do kroku. 

Stáli jsme nedaleko jakéhosi mini lesíka. Každý z nás měl v ruce nějaký předmět. Já nesla malého růžového sloníka. Mám já ale na ty slony štěstí. Usmála jsem se pozorovala Thomase, který rozdával pokyny. Vzala jsem telefon a napsala jsem trasu, kterou chtěl Thomas jít. SMSku jsem odeslala a dala se do kroku spolu s celou svojí skupinou. Procházeli jsme lesní cestou plnou kořenů. Sem tam nějaké dítě upadlo a Thomas, nebo občas i kapitán nebo podkapitán, je zvedali. Po asi půl hodině cesty jsem zahlédla vedoucí. Pousmála jsem se, že svou práci dělám správně. "Hej, pst." sakra, Thomas si asi všiml. "Přestaň se tlemit tvým bujným představám o mně a pohni, tamhle jdou vedoucí." zašeptal mi a já se musela chtě nechtě zasmát. Egoista jeden, tohle mu dřív, nebo později vrátím. "Pssst." okřikl mě. Tak asi později. Zatáhl mě za jehličnatý strom a opřel mě o kůru stromu. Svoje ruce opřel vedle mojí hlavy. Očima skenoval okolí, ale když ucítil můj pohled obrátil svůj pohled na mě. "Fuj, to je nechutný." zvýšil hlas malý, tak desetiletý kluk. "Psst." okřikli ho všichni. Thomas se ode mě odtáhl a zatřásl hlavou. Vylezl z úkrytu za stromy, kde se schovávalo celé družstvo. Po chvíli mě nahmatala jeho ruka a vytáhla mě zpátky na cestičku. Trochu jsem vypískla. Po mě se z úkrytu za stromy vynořilo dalších asi patnáct lidí a Thomas nasadil vražedný pohled. "Tak jo, je docela jasné, že tohle nebyla náhoda." řekl a rozhlédl se po všech členech družstva. "Tohle není klasická trasa, kterou by vedoucí chodili. Věřte mi, hraju tuhle hru už po čtvrté." Ozvala se čtrnáctiletá černovláska se zelenýma očima. "Takže zrádce?" zamračil se Thomas a pátravě se rozhlédl po všech kolem. Já sama jsem věděla, že pokud nechci být nápadná, tak se musím hrát, že pátrám po zrádci v týmu, protože i já nebyla v téhle hře začátečníkem. Bohužel Thomasův naštvaný a sklíčený pohled mě odzbrojil, hned po tom co jsem otevřela pusu. Začala jsem se pod jeho pohledem ošívat a ten svůj pohled jsem věnovala špičkám svých tenisek. Černovlasá holka si odkašlala a připoutala na sebe Thomasův pohled. "Deme ne? Za hodinu je oběd a já odmítám jíst bobule." Neuniklo mi Thomovo protočení očí. Nemohl se očividně jen tak podřídit někomu o dva, nebo tři roky mladší. Až teď mi došlo, že ani nevím, kolik Tomasovi je. Typovala jsem ho na sedmnáct, osmnáct, ale přesně jsem to nevěděla ani o něm, ani o Lukášovi nebo Tedovi.

Po necelé hodině cesty jsme rozhodli nechat naše věci kousek od hlavní budovy a vrátit se pro ně po obědě. Rychle jsem poslala zprávu telefonem kde jsme naše věci nechali a šla jsem s Thomasem po boku směrem k chatě. Šli jsme v klidu a pohodě, protože jsme věděli, že nám vedoucí nemohou žádné věci vzít. Další z pravidel této hry bylo, že každý viděný člen musí odevzdat věc, kterou nese. Čím víc jsme se přibližovali k chatě a dostávali jsme se na otevřené prostranství, tím víc bylo ve vzduchu cítit napětí. Kolem jsme slyšeli i ostatní týmy, které se snažili dojít nepozorovaně na oběd. Začal mi zvonit telefon a já nadskočila. Všichni se na mě s vražedným pohledem otočili. Zatvářila jsem se provinile a pak jsem přijala hovor . "Prosím," řekla jsem a otočila se ke svému týmu zády. "Ahoj Deni, tady Míša. Prosím tě, až se dostanete na to otevřené prostranství, tak si můžete všimnout žlutě nasprejovaného kruhu. Jakmile ho překročíte, tak ukončujete dopolední část hry a můžete jít nerušeně na oběd, který se vydává od dvanácti a je na vás v kolik začnete s odpolední částí, jen je důležité to říct někomu z vedoucích." otočila jsem se zpátky na svůj tým a všechny do jednoho sem nachytala se zvědavostí v očích. "Rozumíš všemu? My to teda budeme ještě na obědě vysvětlovat, ale přece..." Nechala Míša vyznít větu do ztracena. "Jasně, chápu. Všechno vyřídím." Odpověděla jsem rychle a típla hovor. "Pojďte," vyzvala jsem svůj tým a vzala Thomase za ruku. Dotáhla jsem ho těsně k okraji lesa a hned jsem si všimla žluté lajny ohraničující volný prostor beze stromů kolem chaty. Spěšně jsem všechno vysvětlila a pak jsem jako první vkročila na nechráněný prostor. 

"V kolik vycházíte vy, Týno?" ptala se se zájmem Petra, která ležela u sebe na poseli na břiše a něco si čmárala do poznámkového bloku. "Už za půl hodiny." postěžovala si Krystýna a zabořila obličej do polštáře, takže jí její blonďaté vlasy lítaly všude kolem hlavy. Usmála jsem se. Nikdo z mého pokoje nevěděl, že já musím vyrážet už za deset minut. Domluvili jsme se s Thomasem, kvůli naším soutěživým spolubydlícím, že si batohy necháme u nějakého z menších dětí a já se pak jen nenápadně vypařím, stejně jako Thomas. Bylo nám totiž jasné, že pokud bychom řekli u nás na pokoji, že vyrážíme patnáct minut po obědě, tak by vyráželi tak o deset minut dřív než my. Pípl mi telefon. 

Thomas: Jdeš?                                                                                                                                                                   Já: Jasně. Za pět minut pod schody. :)                                                                                                                         Rychle jsem odepsala a opatrně jsem vypadla z pokoje. Nikdo si mě nevšiml a tak jsem se nepozorovaně dostala až ke svému týmu. 

Půl páté, uff. Za půl hodiny končí dnešní hra a naše družstvo má něco kolem šedesáti bodů. Dost mě mrzelo, že nadšeným dětem a zapálenému Thomasovi, který byl dneska v týmu s bratrem a očividně si to užíval, tuhle hru kazím. Vedoucí nám to, co jsme si schovali přendali na jiné místo vzdálené asi půl kilometru, ale než jsme všechno naši, byl to porod. Pak nás asi dvakrát potkali a z toho jednou mým přičiněním. Teď jsme se zase blížili k našemu známému kruhu s hračkami v rukou. Došli jsme v naprostém klidu na chatu, nechali jsme si započítat poslední body a šli jsme na večeři.

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Uff, myslím, že mi z Vánoc vybuchne hlava. Myslela jsem si, jak budu často vydávat a ono to nějak nejde. Nebudu tady vypisovat důvody, proč mi to zase trvalo týden, ale slíbím vám, že to brzy hodlám odčinit. Doufám, že si užíváte tenhle předvánoční čas a užili jste si i tuhle kapitolu. Moc děkuju ta všechny ohlasy. :3

Díky :)