they don't know about us x lrh | CZ |

20

14. května 2016

Řím. To bylo další město na seznamu, kde kapela měla koncert. Poslední dva dny byly hektické a vzhledem k naší ignoraci s Lukem i ubíjející. Ten večer ve Vídni jsme spolu už nepromluvili. Jednoduše jsme nastoupili do autobusu a já si ustlala v našem "obývacím pokoji", poněvadž jsme s Lukem věčně spali ve společné buňce. Druhý den ráno jsme dorazili do Verony, což je mimochodem jedno z nejkouzelnějších měst, které jsem kdy viděla. Ale ani to ráno jsme spolu moc nemluvili. Luke mě chytil za ruku pouze ve chvíli, kdy jsme vycházeli z autobusu a pokud nemusel, už se mě znovu nedotkl.

"Roxy?" šťouchl do mě loktem Calum. Rychle jsem narovnala, načež jsem mu věnovala zmatený pohled. Michael se zasmál, přičemž mi obmotal ruku ramen.

"Jsi úplně mimo, holka," rozcuchal mi rukou vlasy. "Zdáš se být smutná."
"Jsem," odfrkla jsem si a rukou si podepřela bradu.

"Luke s Ashtonem jsou venku," oznámil Calum, když vykoukl skrze závěsu ven. Lišáčky zastřihal obočím směrem k Michaelovi. !Někdo by přeci jen mohl naši princeznu rozveselit."

"Oni dva?" zeptal se nechápavě Mike, který mě stále objímal kolem ramen. Calum se plácnul rukou přes čelo, načež zakroutil hlavou. To už i já jsem na něj zírala s nechápavým pohledem.

"Už vím," vykřikl nadšeně a já začala pochybovat o tom, že ještě někdy uslyším na pravé ucho. Michael mi odsunul židli od stolu, což mě krajně znepokojilo.

"Vzhledem k tomu, že dobrovolně bys nešla," protáhl se Calum, "to budeme muset udělat po svém." Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého.

Netrvalo ani pár sekund a Calum mě měl přehozenou přes rameno.

"O co vám jde?" zafňukala jsem směrem k Mikeovi, když Calum kráčel směrem ke dveřím. Ten však jen nevinně pokrčil rameny a prstem si nad hlavou nakreslil neviditelnou svatozář.

Lotky jsem si zapřela o Calumova záda, načež jsem si dlaněmi podepřela tvář. Nemělo cenu nijak bojovat. Prostě jsem je nechala dělat cokoliv, co měli v plánu.

Když jsme vyšli ven, zaslechla jsem dívčí pištění. Okamžitě jsem zdvihla pohled a rozhlédla jsem se. Všimla jsem si několika fanynek, jejichž prioritou nyní už nebyli Luke a Ashton, kteří na nás nechápavě zírali.

"Uhm," odkašlal si důležitě Mike, čímž si získal pozornost všech. "Tady naše milá kamarádka a snoubenka támhle toho blonďatého paka, Roxy, byla posledních pár dnů smutná a my ji chceme nějak rozveselit. Takže... máte jí rády?" Poslední větu zakřičel, což nebylo překvapením. Překvapením bylo, když mu všechny fanynky souhlasně přizvukovaly.

Na tváři se mi okamžitě objevil úsměv od ucha k uchu a já měla chuť je všechny do jedné obejmout. A přesně proto jsem šťouchla do Caluma, který okamžitě pochopil a pustil mě.

Jedna menší blondýnka ke mně okamžitě přiběhla a objala mě.

"Jsi úžasná, Roxy," řekla se slzami v očích. A najednou mě neobjímala jenom ona, ale všechny ostatní, které mi říkaly spoustu chlácholivých slov, aniž by vůbec tušily, co se vlastně stalo. A v tu chvíli jsem pochopila, jak moc jsou fanoušci pro kluky důležití. Protože to nejsou jenom fanoušci, jsou jako jedna velká rodina.

"To vy jste úžasné," řekla jsem upřímně, načež jsem se pohledem setkala s těma modrýma očima, které tohle celé s úsměvem pozorovaly.

---

17. května 2016

"Štípni mě," natáhla jsem před Ashtona ruku. Se zdvihnutým obočím se na mě podíval jako na naprostého blázna. "Chci vědět, jestli se mi to nezdá."

"Ne, Roxy, nezdá se ti to," poplácal mě po hlavě Mike, který akorát procházel kolem nás.

Nadšeně jsem zatleskala, což všechny v místnosti rozesmálo. "Mohu se jít podívat na Eiffelovu věž?"

"Samozřejmě, že můžeš," zasmál se Ashton, "není ani poledne, takže klidně jdi."

S úsměvem jsem vykročila směrem ke dveřím, když mi došlo, že jsem tady nikdy nebyla. Mohla bych se lehce ztratit, což bych opravdu nechtěla, a tak jsem se znovu otočila.

"Nechceš jít se mnou?" navrhla jsem nejistě. Nikdy jsem s Ashtonem nebyla sama tak dlouho, abychom si stihli pořádně promluvit a poznat se lépe. "Nemusíš, jestli nechceš. Já jen, že tys tu alespoň byl a já bych se nerada ztratila."

"Jasně, půjdu rád," zachichotal se. Ano, Ashton Irwin se opravdu chichotal. A upřímně? Jeho chichot mě vždy dokázal rozesmát a zlepšit mi den.

Se smíchem jsem přikývla a počkala, až popadne svou černou mikinu, abychom mohli vyrazit. Když jsem vycházela ze dveří, narazila jsem do Luka, který na mě zmateně hleděl.

"Kam se chystáš?" zeptal se okamžitě se znatelnou zvědavostí v jeho hlase.

"Jdeme se podívat na Eiffelovu věž," ukázala jsem prstem na Ashtona, který stál za mnou. Luke k němu zabloudil pohledem, který jsem nedokázala identifikovat. Ale když jsem se k Ashtonovi otočila, kývl na něj. Bylo až neskutečné, jak si dokázali rozumět i beze slov.

"Tak si to užijte," pokrčil ledabyle rameny, načež se otočil na patě a někam zmizel.

Ashton mě popostrčil, abych šla, a tak jsem tak učinila. Chvíli jsme kráčeli mlčky, když Ashton ticho přerušil.

"Co se mezi vámi stalo?" zeptal se opatrně. Smutně jsem se ušklíbla, než jsem mu začala všechno popořádku vyprávět.

Nechtěla jsem mu to věšet na nos, ale potřebovala jsem si o tom s někým promluvit. A Ashton se zdál být jako ten nejlepší člověk, kterému bych se mohla svěřit. Což taky byl. Protože nakonec jsem mu nevyprávěla pouze o mně a Lukovi, ale dostali jsme se i k témě o mém otci, o němž jsem se nikdy s nikým nebavila.

Ale těch pár hodin nebylo pouze o povídání o mně. Ashton mi vyprávěl o svém dětství a hlavně o tom, jak se s kluky poznal.

A abych pravdu řekla, po těch pár hodinách s ním jsem se cítila lépe, protože ne jen, že si mě vyslechl a sám mi řekl věci ze svého života, ale dokázal mě několikrát rozesmát tak moc, až mi stékaly slzy po tvářích.

Ashton je ten nejlepší člověk, se kterým můžete trávit čas, když vám není nejlépe... protože v jeho společnosti se to hodně rychle otočí.

---

21. května 2016

Amsterdam. Město, které jsem chtěla navštívit celý můj život a konečně se mi to splnilo. Měla jsem to štěstí, že jsme tu byli na dva dny, a tak jsem si ho mohla projít, bez toho aniž bych se musela obávat o to, že to nestihnu.

S úsměvem jsem procházela přeplněnou ulicí a vychutnávala si to. Počasí mi akorát přálo a to mi na náladě ještě přidávalo.

"Slečno," ozvalo se anglicky. Zmateně jsem se otočila ke stařence, která stála vedle vozíku plného tulipánů všech možných barev. "Nechcete květiny?"

"Ale jistě," usmála jsem, čímž jsem ukázala můj zdravý chrup. "Mohla byste mi udělat kytici ze všech barev?" Stařenka pouze s úsměvem přikývla a vyhověla mému přání.

"Děkuji," vděčně jsem se usmála, když mi podávala puget tulipánů a dala jsem ji o něco vyšší částku, než po mně žádala. Překvapeně se na mě podívala, načež mě objala.

"Jste dobré děvče," zašeptala a já jí tak díky hluku skoro neslyšela. "Jednou vám takovou květinu určitě koupí chlapec, který vás bude milovat a to bude ještě kouzelnější."
Kéž by to byl Luke, problesklo mi okamžitě hlavou. 

Pokroutila jsem hlavou, smutně jsem se pousmála, rozloučila se s ní a vmísila se zpátky do davu, přemýšlejíc nad vším možným. Ale i přesto, jak usilovně jsem se snažila, mé myšlenky pokaždé zabloudily zpět k němu.