they don't know about us x lrh | CZ |

19

12. května 2016

Unaveně jsem zaúpěla, když jsem dělala asi pětasedmdesátý sed – leh. Luke mi držel nohy, abych s nimi nemohla hnout a pokaždé, když jsem se zvedla, mi věnoval letmou pusu kamkoliv na obličej, což bylo jediným důvodem, proč jsem stále dál pokračovala.

"To dáš," našpulil Luke pusu, když jsem odmítala udělat další. Pokroutila jsem hlavou, ale přeci jen jsem se znovu zvedla a nechala si od něj dát polibek přímo na rty. Tentokrát mi však dal ruku na zátylek a držel si mě tak u sebe. Jemně líbal mé rty, jakoby to bylo poprvé. Vlastně každý polibek s ním byl jako poprvé. Vždycky byl dokonalý a nezapomenutelný. Ať už šlo o letmý polibek, něžný nebo naopak vášnivý. Pokaždé jsem si ho užívala.

"Nerozptyluj ji," zasmál se Calum, který zrovna vešel. Položil se na zem a začal dělat kliky. Obdivně jsem pozorovala jeho bicepsy, které se mu při každém dalším kliku napínaly, a musela jsem uznat, že Calum měl postavu, kterou by nepohrdla žádná dívka.

"Hej," otočil mi Luke prstem tvář směrem k sobě. Zachechtala jsem se nad tím, jak se mračil jenom proto, že jsem pozorovala někoho jiného.

"Nevím, co řešíš, miluji přeci tebe," vypustila jsem z úst dříve, než jsem si to stačila uvědomit. Calum, který měl zrovna ruce napnuté, se svalil překvapením na zem, zatímco Luke mě bez mrknutí oka pozoroval.

"Cože?" vypadlo z něj překvapeně, ale ani o milimetr se nepohnul.

"Byl to vtip," zalhala jsem náhle, neboť jsem opravdu nechápala, jak jsem to mohla říct nahlas. "Jen vtip."

Poslední měsíc jsem to držela v sobě a nikdy se mi nepodařilo se takhle prořeknout, tak proč zrovna teď?! Jsi hloupá. Hloupá, hloupoučká, Roxy, měla by ses praštit hlavou o zeď.

Odstrčila jsem od sebe zmateného Luka, který na mě nechápavě zíral a letmo se podívala po Calumovi, který jenom mlčky seděl a celé to pozoroval. Bez váhaní jsem vyběhla do chodby a v šatně, kterou jsem míjela, jsem rychle popadla Lukovo mikinu a svůj mobil. Byla ta docela ironie, ale nechtěla jsem se tam zdržovat a hledat mikinu někoho jiného.

"Kam jdeš?" zeptal se Ashton, který zrovna společně s Michaelem procházel chodbou. Pokrčila jsem rameny a dál rychlým krokem kráčela pryč ze Stadthall ve Vídni, kde jsme se zrovna nacházeli. Před ní už stála řada fanoušků, a tak jsem si narazila kapuci na hlavu a kráčela směrem pryč od nich.

Chtěla jsem být sama. A ač jsem si to v první chvíli neuvědomovala, tímhle mým útěkem jsem Lukovi dala najevo, že to, co jsem řekla, nebyla tak úplně lež. Měla jsem tam raději zůstat a uhrát to na vtip, ale něco ve mně mě nechtělo dál lhát.

Opřela jsem se o zábradlí mostu, na který jsem doběhla a hleděla jsem dolů. Zhluboka jsem dýchala, křečovitě se držela zábradlí a přemýšlela nad tím, co Lukovi řeknu. Neměla jsem tak zbaběle utíkat, proboha.

Chtěla jsem někomu zavolat, ale nevěděla jsem komu, neboť krom nich jsem měla už jenom strýce a Lukovo rodinu.

"Liz," šeptla jsem sama pro sebe. Bez váhání jsem našla její číslo a vytočila ho. Nenapadlo mě se zamyslet nad tím, kolik je v Austrálii hodin, prostě jsem to číslo vytočila a čekala, zda mi to vezme. Nervózně jsem si hrála s černým lakem na mé levé ruce, zatímco pravou jsem pevně držela mobil u ucha a vyčkávala jsem. Po pár delších vyzváněcích signálech, jsem konečně zaslechla její hlas. "Roxy, zlatíčko. Děje se něco?"

"Liz," vzlykla jsem a uvědomila si, že netuším, co jí říct. Chtěla jsem si s ní promluvit o tom, co se dělo. No, nemohla jsem. Nevěděla pravdu.

"Proč pláčeš, Roxy?" zeptala se a ustaranost jejím hlasem jenom lpěla. Nezbývalo mi nic jiného než lhát: "Chybí mi máma, Liz. Řekla jsem jí něco, co jsem jí nikdy říct neměla, ale zároveň jsem jí to strašně moc říct chtěla, a teď už to nemohu vzít zpátky. Už ji neuvidím, abych jí to někdy mohla vysvětlit."

"Zlatíčko," povzdechla si, "vím, že ti tohle moc nepomůže, ale alespoň se z toho teď můžeš poučit, víš? Jestliže jsi řekla něco, co si chtěla, ale neměla, možná je to dobře. Raději buď k lidem vždy upřímná a nedus všechno v sobě. Je to jenom o lidech. Jak to oni přijmou. Možná to nepřijmou dobře a možná to přijmou přímo skvěle. Ale pokud to nezkusíš a alespoň jim to neřekneš, nikdy to nebudeš vědět. Vždycky, vždycky buď k lidem raději upřímná, ano?"

"Děkuju, Liz," popotáhla jsem nosem a otřela si uslzené tváře do rukávu mikiny jejího syna. Cítila jsem se lépe, ale zároveň i hůře, protože jsem věděla, že k ní, která mi tahle slova řekla, upřímná nejsem. "Promiň, že jsem tě vzbudila."

"To nic," mohla jsem tušit, že se právě teď usmívá, "víš, že tu pro tebe jsem. Měj se, Roxy. A pozdravuj Luka. Už mi oba chybíte."

"To i ty nám," řekla jsem konečně něco upřímného, zatímco jsem pomalu kráčela na místo, ze kterého jsem tak zbaběle utekla. Poté, co jsem to řekla, jsem hovor vypnula a doslova se rozběhla k Stadthalle, která odtud byla kousek. Nemohla jsem popadnout dech. Ale dokud jsem nedorazila dovnitř a nestála jsem v chodbě, ze které jsem tak rychle před několika minutami prchala, nezastavila jsem.

"Roxy," objevil se naproti mně překvapený Michael. Prstem jsem mu naznačila, ať mi chvilku dá a rukama jsem se zapřela o svá stehna, abych mohla zhluboka dýchat.

"Vážně bych měla trénovat," vydechla jsem přerývavě, než jsem se konečně narovnala. "Kde je Luke?" Michael jenom hlavou kývl k šatně a nechápavě na mě zíral. Pouze jsem nad tím mávla rukou. Rychlým krokem jsem ho obešla, načež jsem zaplula do šatny, kde Luke s Calumem zrovna o něčem diskutovali a Ashton natáčel něco na snapchat, aby potěšil fanoušky.

"Můžu s tebou mluvit?" poklepala jsem blonďákovi, který se zdál být hodně nesoustředěný, na rameno. Ten se prudce otočil a úlevně si vydechl, když zjistil, že jsem to já. Okamžitě vstal a uvěznil mě ve své náruči. "Kam jsi zmizela, proboha?!"

"Kdo se nám to tady zase cukruje?" ozval se Ashton, který na nás namířil mobilem, a proto jsem mu jednoduše zamávala a začala Luka tahat pryč, abych s ním mohla mluvit o samotě.

"K tomu, co jsem řekla," začala jsem nejistě, když jsem Luka vtáhla do místnosti, ve které jsme předtím cvičili. Luke mě však přerušil: "Byl to vtip, pochopil jsem."

Ten jeho klidný úsměv, který se mu zračil na tváři, mě deprimoval. Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy a chodila jsem tam a zpátky.

"Nebyl to vtip, Luku," vyhrkla jsem najednou. "Zamilovala jsem se do tebe, dobře?! Jsem do tebe neskutečně zamilovaná. Proboha, ještě se tomu div. Myslel sis, že s tím naším chováním, to pro mě bude jenom tak?! V tomhle jsem holka jako každá jiná, jasné?! Nemůžeš čekat, že se semnou párkrát vyspíš, budeš se pořád chovat tak sladce a já se do tebe nezamiluju!"

"Roxy," promnul si dlaněmi obličej, "já nevím, co ti na to mám říct."

"Neříkej mi na to nic, pokud nechceš," šeptla jsem už klidněji. "Já jen chci, abys věděl, že tě miluji. Nedokážu to dál vyvracet sama sobě a nalhávat si, že to není pravda. Nikdy jsem takové pocity nezažila, Luku. Nikdy jsem nikoho ani nemilovala, sakra, a pak přišlo celé to naše zvláštní chování a já – "
"A ty ses prostě zamilovala," zašeptal Luke spíše sám pro sebe než pro mě. Nevěděl, co říct. A já se mu upřímně nedivila. Proto mě překvapilo, když po pár minutách ticha, znovu promluvil. "Mrzí mě to, Roxanne. Ale nejsem pro tebe dost dobrý."

A s těmihle slovy se otočil na patě a odešel. Svezla jsem se podél zdi na zem a přitáhla si kolena k bradě. Slzám jsem nechala volný průtok. Nemělo cenu se pokoušet je zastavit. Cítila jsem se raněně a jediný, kdo mi mohl pomoci, byl zrovna ten, který mě ranil.