they don't know about us x lrh | CZ |

40

17. ledna 2017 – letiště Sydney, Austrálie, pohled Roxy

"Díky," pousmála jsem se na paní za pultem, když jsem se konečně zbavila mých zavazadel. Čekala jsem ve frontě dobrou půl hodinu, přičemž jsem se málem tak pětkrát otočila a utekla domů.

S rukama v kapsách a batohem přehozeným přes jedno rameno jsem se pomalu vydala k další sekci, která nebyla tak narvaná a já byla během pár minut za ní.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, zatímco se mi v hlavě vynořila jedna z mnoha vzpomínek, která byla spojená s letištěm.

---

Bublavě jsem se zasmála, když jsem gumovým medvídkem trefila Michaela místo toho, aby přistál Lukovi v ústech. Michael rozespale pootevřel jedno oko, kterým na mě vrhl pohled, o němž jsem si myslela, že mě zabije.

"Ups?" zvedla jsem ruce v obranném gestu. On však pouze zakroutil hlavou, než se otočil zády k nám a znovu se snažil soustředit pouze a jen na svůj spánek.

"Teď je řada na mně," vytrhl mi Luke balíček gumových medvídků z ruky, vyndávajíc z něho medvídka červené barvy.

"Zeleného," ohrnula jsem ret jako malé dítě, což ho donutilo protočit očima, ale uposlechl mého přání a v balíčku našel zeleného. Zazubila jsem se, než jsem pootevřela pusu, abych ho mohla chytit. Radostně jsem sama sobě zatleskala, když se mi to opravdu povedlo, a s chutí jsem ho rozžvýkala.

"To bylo jenom kvůli tomu, že umím házet," pokrčil Luke hravě rameny, "na rozdíl od někoho."

"Hej," ohradila jsem, překládajíc si ruce na prsou. "Já umím házet?!"

"Opravdu?" oblízl si rty, natahujíc se co nejblíže ke mně. V tu chvíli jsem úplně obrátila, přišoupávajíc se k němu blíž, abych se mu mohla posadit do klína. Celou dobu jsme seděli na zemi, Luke opřený o zeď.

"Opravdu," obmotala jsem mu ruce kolem krku, konečkem nosu přejíždějíc po jeho tváři, než jsem na ní zanechala polibek. Luke spokojeně zavrněl, než mi podepřel bradu dvěma prsty, abych zvedla pohled, a ukradl si jeden z mých polibků.

Spokojeně jsem mu polibek oplatila, než jsme se od sebe po chvíli odtáhli, uvědomujíc si, že v místnosti nejsme sami. Tlumeně jsem se zasmála, zabořujíc si hlavu do ohbí jeho krku.

"Ještě chvíli s vámi budu trávit čas," ozval se Calum, ke kterému jsme se oba okamžitě otočili. "A začnu být zoufalý z toho, že nemám přítelkyni."

"Jak dlouho myslíš, že nás pozoruje?" šeptla jsem Lukovi do ucha, ale ten místo odpovědi pouze pokrčil rameny.

"Mimochodem, Roxy," pozvedl Calum obočí, mnouc si prsty spánky, "opravdu házet neumíš."

Luke se snažil zamaskovat smích, ale moc dlouho mu to nevydrželo, než vyprskl smíchy.

"Uhm," ztichl, když si všiml mého pohledu, "miluji tě?"

"Bože," zaúpěla tiše při pohledu na tu jeho tvář, která vypadala roztomileji než obvykle. "To já miluji tebe."

Luke mi věnoval unavený úsměv, než mě znovu políbil na rty. Během pár sekund nás však vyrušilo Calumovo zoufalé zasténání.

"Chci mít vztah jako vy dva," zabručel se zkoušeným pohledem, což mě donutilo se zachichotat.

---

"Slíbila jsi to," ozvalo se za mnou a já přísahám, že by mne krve nedořezal, jak moc jsem se lekla, když jsem zaslechla hlas, který bych poznala kdykoliv, "slíbila jsi, že tam budeš, až se vrátím."

S pohledem zabodnutým do země jsem se otočila směrem k němu. Neměla jsem odvahu podívat se mu do očí, ve kterých bych se akorát znovu topila a ještě víc litovala toho, že tohle vůbec dělám. "Co tu děláš?"

"Co já tu dělám?" odfrkl si. "Co ty tu děláš, Roxanne?"

"Dělám to pro tebe, Luku," šeptla jsem, pochybujíc o tom, zda mě vůbec slyšel.

"Myslel jsem, že mě miluješ,"  zatajil dech. "Věřil jsem, že mě miluješ."

"Samozřejmě, že tě miluji," odhodlala jsem se konečně zvednout pohled, ale okamžitě jsem toho zalitovala, když jsem zahlédla slzy v jeho očích.

"Kdybys mě milovala, nikdy by tě ani nenapadlo udělat něco takového," kroutil hlavou ze strany na stranu. "Byla to snad opravdu celou dobu jenom přetvářka?"

"Samozřejmě, že ne!" popotáhla jsem. Luke nevěřícně pokroutil hlavou. Jeho oči, ve kterých jsem věčně viděla jakousi jiskru štěstí, byly zarudlé a odrážel se v nich všechen ten smutek, který jsme prožívali oba. "Jak si to vůbec potom všem můžeš myslet?"

"Opouštíš mě den poté, co se ti do ruky dostaly ty zkurvené papíry," vyhrkl naštvaně. "Co bys sis myslela ty, kdybych se takhle zachoval?!"

"Není to jenom kvůli těm papírům, Luku," chtěla jsem ho pohladit po tváři, ale on ucukl. Raněně jsem stáhla ruku zpátky k tělu

"Bože, tak moc tě v tuhle chvíli nesnáším... ale i přesto tě tak hrozně moc miluju," řekl rozklepaným hlase, což všechny ty kousíčky mého srdce, rozlámalo ještě na větší kousky, než to vůbec bylo možné. "Neopouštěj mě, princezno, prosím."

"Mrzí mě to," šeptla jsem, hledíc mu zpříma do očí. Oběma nám po tvářích stékaly slzy, které nešly zastavit. Překvapeně jsem s sebou cukla, když jsem si uvědomila, že mezi všemi lety, které ohlašují, byl i ten můj. Rozhlédla jsem se kolem sebe, než jsem se podívala zpátky na Luka, kterého jsem neviděla vypadat takhle. "Miluji tě, ano? Na to nikdy nezapomeň, Luku Roberte Hemmingsi."

A s tím jsem se otočila na patě, popocházejíc od něj pár kroků.

"Roxy," promluvil zlomeně, díky čemuž jsem se k němu znovu otočila.

"Sbohem, lásko," naposledy jsem mu věnovala slabý úsměv i přes ty slzy, které mi stékaly po tvářích, než jsem se konečně otočila a co nejrychlejším krokem jsem začala kráčet pryč.

Během půl hodiny už jsem seděla v letadle u okénka, hledíc ven na Sydney, které se čím dál tím víc zmenšovalo. V hlavě se mi stále dokola vynořoval Lukův zlomený pohled a já se nesnášela každou vteřinou víc a víc.

"Mrzí mě to," pohladila jsem se dlaní po bříšku. "Opravdu bych chtěla, aby bylo Sydney tvým domovem, ale nemohu mu to udělat, víš?"

---

k o n e c .