they don't know about us x lrh | CZ |

38

17. ledna 2017 – Sydney, Austrálie, pohled Roxy

"Nevím, co mám dělat, Ashtone," frustrovaně jsem si prohrábla vlasy, zatímco jsem pochodovala z místa na místo.

"Musíš mu to říct, Roxanne," odvětil jakoby nic. Klidně seděl na pohovce a ani na minutu ze mě nespustil oči už od chvíle, co jsem se mu před pár hodinami vřítila do bytu jako neřízená střela.

"Zničím mu tím život," odsekla jsem zoufale.

"Zničíš mu život, když odejdeš," oponoval mi. "A ještě víc mu zničíš život, když mu to neřekneš. Dokážeš si představit, jak ho to jednou bude bolet, až to zjistí? A že to zjistí, to oba moc dobře víme, Roxanne."

Zoufale jsem zaúpěla. "Všichni jsme věděli, že to bude muset skončit. Že ten den, kdy se budeme muset rozvést, přijde. Proto jsme podepisovali tu zpropadenou smlouvu, sakra."

"Sama jsi si vědoma toho, že Luke by ti snesl modré z nebe," odvětil klidně. "Bojoval by za vás dva, ať už by ho to stálo cokoliv."

"A to přesně dělat ale nemůže!" vyhrkla jsem hlasitěji, než jsem předpokládala. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, než jsem pokračovala. "Je mu dvacet, proboha. Máte slibně našlápnutou kariéru, nemůžu mu to vzít. Nechci ho brzdit v něčem, co tak moc miluje. Však se už teď nemůže dočkat dalšího turné, na které se jednou vydáte."

"Jsi tak tvrdohlavá," zaúpěl Ashton, načež se plácl rukou přes čelo. "Tohle není jenom na tobě."

Zadumaně jsem se zamyslela, díky čemuž poprvé za celou tu dobu, co jsem u něj byla, nastalo ticho, které přerušovaly pouze tikající hodiny.

"Je to jenom na mně, pokud se to nikdy nedozví," hlesla jsem tiše, ač mě ubíjela myšlenka, že bych mu něco takového měla tajit.

"Zbláznila ses?!" vyprskl naštvaně, což mě zarazilo. Prakticky nikdy jsem Ashtona pořádně naštvaného nezažila. "Celou dobu se ti snažím natlouct do hlavy, že Luke to musí vědět."

"Nemůžu mu to říct," horlivě jsem kroutila hlavou ze strany na stranu, zatímco se mi po lících začaly kutálet slzy. "A ty mi musíš slíbit, že mu nic neřekneš."

"Roxanne," naléhal, přičemž se prudce postavil a upřeně mi hleděl do očí, "je to můj nejlepší přítel, nemohu mu něco takového tajit."

"Prosím," vysoukala jsem ze sebe, zatímco jsem se snažila zhluboka dýchat, abych zahnala ten pláč, kterého už dneska bylo více než dost. "Snažně tě prosím."

Ashton už se nadechoval, že něco řekne, ale já pouze pokroutila hlavou a objala ho. Chvíli jsem mu tiše vzlykala do ramene, než jsem se od něj odtáhla a pohladila ho po tváři. V očích se mu zračily slzy.

"Nemůžeš mu to udělat, Roxy," šeptl tiše. "Nemůžeš to udělat nikomu z nás."

Nešťastně jsem se nadechla, než jsem ho letmo políbila na tvář. "Tohle je nejspíš naše sbohem, Ashi."

S těmihle slovy jsem od něj poodstoupila, míříc ke vchodovým dveřím.

"Roxanne," ozval se, ale já neměla odvahu se k němu otočit. A tak, bez toho aniž bych na něho pohlédla, jsem pouze s těžkým srdcem hlesla: "Budeš mi chybět. Všichni mi budete chybět."

Co nejrychleji jsem seběhla schody, vybíhajíc na ulici, kterou osvětlovaly pouze pouliční lampy. Byla skoro jedna hodina ráno, tudíž nebylo divu, že jsem skoro nikoho nepotkala.

Po chvíli chůze jsem si vyndala mobil z kapsy a po několika hodinách ho konečně znovu zapnula. Ani jsem nebyla překvapená, když jsem tam našla několik desítek zmeškaných hovorů od Luka. O počtu textových zpráv, které mi stihl poslat, ani nemluvě.

Aniž bych si stihla něco přečíst, poměrně tichou ulicí se rozeznělo vyzvánění mého mobilu.

Chvíli jsem pouze hleděla na obrazovku, než jsem se odhodlala hovor přijmout.

"Ano?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

"Roxy," vyhrkl Luke. V jeho hlase byla slyšet značná úleva, což mě donutilo se pousmát. "Kde jsi? Bojím se o tebe, princezno."

"Za chvíli jsem doma," řekla jsem a na tváři se mi znovu zformuloval úsměv, když jsem zaslechla jeho zívnutí. "Nemusíš na mě čekat, lásko."

"Nemohu spát, když v naší společné posteli neležíš vedle mě," přiznal, což mě málem znovu dovedlo k pláči. "A už vůbec ne, když vím, že nejsi v pořádku."

"Už jenom pár minut a jsem u tebe, dobře? Přeci si nemyslíš, že bych tě v naší posteli opravdu nechala samotného," snažila jsem se zavtipkovat.

"Upřímně jsem z toho měl strach," odvětil tiše. "Nedovedu si představit, že bych tady ještě někdy měl usínat bez tebe."

Bože, Luku, tohle mi nedělej. Jak mohu být tak hloupá a chtít od tebe odejít, když jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat?