they don't know about us x lrh | CZ |

01

16. října 2015

Se skloněnou hlavou jsem kráčela přeplněnou ulicí. K hrudi jsem si tiskla portfolia, která jsem měla donést mému strýci, u kterého jsem byla na stáži. Byl teplý den, a tak jsem se cítila ještě hůř, když jsem se musela prodírat všemi těmi lidmi, kteří pobíhali ulicemi Sydney. Nedokázala jsem pochopit, kde se tu vzalo tolik lidí. Jistě, Sydney bylo krásné město, ale i přesto jsem si nikdy nedokázala zvyknout na ty návaly turistů.

Úlevně jsem si oddechla, když jsem zahlédla budovu, do které jsem měla namířeno. Konečně jsem se mohla uvolnit, když jsem stála v obrovské vstupní hale, ve které byl rozhodně lepší vzduch než venku. S rozpačitým úsměvem jsem pohlédla na Nancy, která seděla za pultem a otráveně si pilovala nehty. Úsměv mi neochotně opětovala, aniž by se obtěžovala vůbec něco říct.

Nastoupila jsem do výtahu, který mě měl vyvést až do patra, kde jsem mohla nalézt mého strýce. Prsty pravé ruky jsem klepala do stěny, o kterou jsem byla opřená a měla jsem zavřené oči. V noci jsem naspala pouhou půl hodinu. Už odmala jsem trpěla nespavostí a posledních pár měsíců to bylo horší než kdy předtím. Doktor mi jasně řekl, abych brala předepsané léky, ale já to odmítala. Nechtěla jsem se na nich stát závislou a věděla jsem, že bych bez nich po čase nevydržela. Unaveně jsem oči otevřela, když jsem konečně dorazila na patro, kam jsem měla namířeno. Se sklopeným pohledem jsem vyšla ven. A náhle jsem pochopila, proč mi matka vždy kladla na srdce, abych koukala na cestu. Narazila jsem do něčí hrudi. Portfolio se rozsypalo kolem a nebýt oné osoby, ležela bych dávno na zemi.

"Omlouvám se," vyhrkla jsem a se skousnutým rtem jsem konečně pohlédla do tváře osobě, do které jsem měla tu čest vrazit.

"To je v pohodě," pousmál se blonďák. Věděla jsem, o koho se jedná, ale ani zaboha jsem si nemohla vzpomenout na jeho jméno. "Mohl jsem si dávat větší pozor."

Když jsem si uvědomila, že sbírá všechny papíry, které se díky mé nešikovnosti rozsypaly, přiklekla jsem k němu a začala je sbírat společně s ním.

"Díky," špitla jsem. Nechápala jsem, co se mnou dělo. Nikdy jsem neměla problém s někým mluvit. Byla jsem omámená jeho vzhledem. Měl dokonalý úsměv, blonďaté vlasy měl schované pod černou beanie čepicí a ve rtu se mu třpytil černý kroužek.

"Skvělé vlasy mimochodem," zazubil se, když jsme se postavili. Nestihla jsem ani odpovědět, protože se vydal směrem k výtahu. Pousmála jsem se nad tím. Rukou jsem si prohrábla moje červené vlasy, načež jsem zaklepala na dveře kanceláře mého strýce. Nečekala jsem na odezvu. Jednoduše jsem rovnou vešla.

"Roxanne, jsem rád, že tě vidím!" rozlil se mu na tváři úsměv, který jsem u něho viděla naposledy před půl rokem, kdy jsem úspěšně dodělala školu. Nechápavě jsem na něj civěla. Na stůl jsem položila portfolio a s nechápavým výrazem jsem se posadila do křesla. "Vím, že nebudeš souhlasit, ale poslouchej mě. Potřebuji tvou pomoc."

"Poslouchám," nadzdvihla jsem obočí a nohy jsem zkřížila do tureckého sedu. Protočila jsem očima nad nevrlým pohledem mého strýce.

"Nuže," odkašlal si, "co bys řekla, kdybys podepsala smlouvu, která by trvala patnáct měsíců?"

"To, že to převedeš na měsíce, neznamená, že to opravdu bude znít tak, jakoby to mělo být kratší. Stále je to déle než rok," sloupávala jsem se z nehtů můj černý oprýskaný lak. "Tak k věci."

"Potřebuji, abys předstírala zasnoubení. Vlastně postupem času i manželství," řekl, jakoby se nechumelilo.

"Cože?" narovnala jsem se. "Je mi osmnáct. Chápeš? Osmnáct."

"Já vím, Roxanne," povzdechl si, "ale on opravdu potřebuje tvou pomoc. Hodíš se na to nejlépe ze všech." Nestihla jsem se ani nadechnout, když dovnitř vešel ten blonďák z chodby. S vykulenýma očima jsem na něho zírala. Najednou se mi vybavilo moc dobře, kdo to je.

"Uhm," odkašlal si rozpačitě, když mě zahlédl, "rád tě zase vidím."

"Znáte se?" podivil se můj strýc, propletl si prsty na rukou a nechápavě nás pozoroval.

"Ne," pokrčila jsem rameny, "pouze jsme se střeli na chodbě."

"Luku, tohle je Roxanne. Má neteř. Roxanne, tohle je Luke," kývl k nám hlavou.

"Jenom Roxy, prosím," pousmála jsem se na něj, když si sedal na křeslo vedle mě. Strýc propaloval pohledem polohu, ve které jsem seděla, ale já se na něj jenom zářivě usmála.

"Tak tedy," promluvil zase, "nevím, zda vám to došlo. Ale Luku, to Roxy bude tvá snoubenka."

S Lukem jsme na sebe pohlédli. Ne znechuceně. Ne vystrašeně. Spíše překvapeně.

"Pokud já vím," prolomila jsem ticho, "nic jsem neodsouhlasila."

"Roxy, buď rozumná. Můžeš tím Lukovi pomoct," snažil se mi domluvit můj milovaný strýc.

"Co si o to myslíš ty?" kývla jsem hlavou na Luka, který si hrál se svými prsty, a zdálo se, že nad něčím hluboce přemýšlel. Rychle se na mě podíval, když si uvědomil, že k němu hovořím. Dramaticky si odkašlal, přičemž ze mě nespouštěl pohled.

"Já nevím," řekl upřímně, "Johne, jsi si jistý, že je na to tvá neteř vhodná? Se vším úctou, Roxy. Myslím to vůči tobě dobře."

"Roxanne je silná osobnost," opáčil můj strýc. "Myslím, že se na to hodí nejlépe."

Odkašlala jsem si, abych na sebe upoutala pozornost. Hovořili spolu, jako bych v místnosti ani nebyla. Dva páry očí se na mě upřely.

"Co bych z toho měla?" zeptala jsem se a náhle si uvědomila, jak hloupě to znělo. "Spíše chci říct, co by nás s Lukem čekalo."

"Rozhodně bys nemohla říct své matce, že je to pouhá fraška. Vlastně nikomu z tvých přátel. S Lukem jsme se shodli, že by to mohli vědět pouze kolegové z jeho skupiny," odmlčel se, "každopádně jde o to, abyste na veřejnosti hráli dokonalý pár. Jakmile byste kývli, podstrčili bychom veřejnosti zprávu o tom, že jste zasnoubení a vy byste to potvrdili. Jde o to, že byste spolu rok byli zasnoubení a za rok by proběhla svatba. Jenže po třech měsících byste si uvědomili, že svatba nebyla tak dobrý nápad a rozvedli byste se. Všichni by to očekávali. Bylo by ti devatenáct v době svatby a Lukovi dvacet. Všichni budou vědět, že se to rozpadne. Ale chceme, aby veřejnost viděla, že Luke opravdu umí milovat a dokáže to dotáhnout až ke svatbě. Prostě jenom nebudeš ta pravá. Zní to zmateně, ale jsem si jist, že to moc dobře chápete. A co bys z toho měla Roxanne. Zařídil bych ti místo na univerzitě Cambridge."

Očima jsem těkala ze strany na stranu, zatímco má mysl jela na plné obrátky.

Pohledem jsem zabloudila s Lukovi, který na mě hleděl. Smutně se pousmál.

"Mrzí mě, že ti vůbec tohle nabízí," promluvil, "pochopím, když do toho nepůjdeš."

Zhluboka jsem se nadechla, zatímco jsem si v hlavě znovu rozmýšlela mou odpověď.

"Jdu do toho," prohlásila jsem odhodlaně. Můj strýc radostně tleskl rukama. Chvíli se hrabal v jeho šupleti a náhle před nás hodil štos papírů.

"Stačí jen, abyste to podepsali," podával mi tužku, kterou jsem si od něj následně převzala. Prstem ukázal na několik míst, kde si vyžadoval mé podpisy a já je jako poslušný pejsek podepisovala. Co jsem mohla ztratit? Maximálně tak jsem mohla nastoupit na univerzitu mých snů. Luke překvapeně podepisoval to samé, mezi čímž mi věnoval zmatené pohledy.

Nedivila jsem se jeho překvapenému výrazu. Sama jsem se divila tomu, že jsem něco takového přijala bez toho, aniž bych nad tím pořádně přemýšlela. Ale něco mi říkalo, že za ten rok se stane spousta věcí.

"Tak tedy," odkašlal si Luke a klekl si na jedno koleno. zatímco rukou šmátral v kapsách jeho džínsů, "Roxanne  - "

"Roxanne Anne Nixon," zasmála jsem se spolu s ním. Bylo to svým způsobem opravdu vtipné. Byla jsem ráda, že to i sám Luke bral s humorem.

"Roxanne Anne Nixon, vezmeš si mě?"